Dominikani a ministranti

22.2 oslavíme svátek stolce sv.Petra

 něco že sv.Petr byl

Pro každý vědecký archeologický výzkum je nutná znalost všech zpráv, jež by se mohly týkat pátrání po pravdě, ať už by šlo o lidové podání či písemné prameny. Tak může být nález podepřen anebo popřen vnějšími důkazy. To platí zvláště v případě hrobu apoštola PETRA.

1. Příznivá svědectví

    Již evangelista Jan upozornil na okolnost, že Petra bude čekat násilná smrt. Uvedl to, když zaznamenal, jak Spasitel pověřil Petra vedením Jeho Církve: Ano, v pravdě ti říkám: Dokud jsi byl mladší, opásával ses sám a chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě opásá a povede tě, kam nechceš. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha (J 21, 18). Výraz vztáhnout ruce se může překládat také rozpřáhnout, totiž k ukřižování. Petr to pochopil. Z doby těsně před smrtí pochází jeho "druhý list", kde se píše: A pokud jsem ještě ve stánku tohoto těla, je správné, abych vás napomínáním udržoval v bdělosti: dobře vím, že brzké bude opuštění tohoto stánku, což mi oznámil i sám náš Pán Ježíš Kristus (2 Petr 1,14).
      Druhý Petrův nástupce, sv.Klement Římský (92_101), potvrzuje, že Petr i Pavel byli umučeni v Římě: Uvažujme o našich dobrých apoštolech: Petr pro neospravedlnitelnou závist a žárlivost podstoupil ne pouze jedno ba ani jenom dvě mučednictví, ale mnohá, a tak vydal své svědectví a nastoupil cestu zasloužené slávy. Pro tutéž závist a nesvornost si také Pavel odnesl vítěznou palmu za své utrpení. Klement zaznamenává toto svědectví, když podává zprávu o strašlivém pronásledování křesťanů za Nerona a Domiciána (1).
     Když byl sv.Ignác Antiochijský dopravován do Říma (kolem r.107) k předhození dravé zvěři, prosí římské křesťany, aby se ho nesnažili zachránit: Neporoučím vám jako Petr a Pavel - to byli apoštolové. Z toho plyne, že oba v Římě poroučeli: a také v Římě zemřeli (2).
      Ve 2. století zpráv přibývá. O Petrově smrti v Římě píše Dionysios, biskup z Korintu (3), sv.Irenej (4) Tertullián (5), a další. Ve spisku "Acta Petri" se tvrdí, že Petr zemřel v Římě, ukřižován jako mučedník, a byl pohřben v hrobce přítele Marcella. (6) Tacitus potvrzuje (1), že za Neronova pronásledování bylo velmi mnoho křesťanů přibito na kříž (crucibus affixi). Z počátku 2. století pochází spisek "Nanebevzetí Izaiáše" a "Zjevení Petrovo", zřejmě egyptského původu, kde je mnoho symbolických, ale užitečných narážek na Petrův konec v Římě (7): Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později. (J 13, 37)
    Makarios z Magnézie (8) pojednává o názorech palestinského filozofa Porfyria z Tyru (233-300), odpůrce křesťanů. Podle něho byl Petr zaručeně ukřižován. Známý alexandrijský myslitel Origenes (+ 254) zná již podání, podle něhož byl Petr ukřižován, a to hlavou dolů, na vlastní přání, z pokory. V první polovině 4. století o tom píše biskup Eusebius z Cezareje (9).
     Pokud jde o místo, Tacitus svědčí o tom, že strašlivá podívaná s nesčíslným vražděním křesťanů se odehrávala též v "Neronových sadech". To znamená, že i v jeho cirku. Ze 4. století pochází Umučení svatého Petra od Pseudo-Lina. V něm se uvádí, že Petr byl ukřižován blízko Neronova obelisku, směrem k pahorku. (10)
      Acta Petri, z nichž čerpá Umučení, byla sepsána v Sýrii, kdežto Umučení bylo napsáno v Římě, a je doplněno četnými podrobnostmi, hlavně pokud jde o místní určení. Ty se však dnes dají těžko ověřit. Svatý Jeroným, obvykle spolehlivý ve svých zprávách, píše kolem r.400, že Petr byl ukřižován hlavou dolů, a sice ve Vatikáně, podél Via triumfalis (11).
      Liber Pontificalis, úprava ze 6.století, uvádí, že Petr byl pohřben podél Via Aurelia, blízko Apollonovy svatyně, nedaleko od místa, kde byl ukřižován; v blízkosti Neronova paláce, ve Vatikáně, blízko pásma Triumfalis. Šlo by území cest Aurealia, Cornelia, Triumfalis, což je slučitelné; palác může znamenat prostě místo Neronova ubytování během podívané a po požáru města, když už se tam nedalo žít (12).
     Je zde ještě další zmínka, sporná, ale zajímavá, a to u zmíněného Eusebia. Gaius, římský kněz v době papeže Zefirina (199-217) se dostal do sporu s heretikem Proklem, který příliš vyzdvihoval azijské křesťanství proti římskému. Proklos říká: Římské křesťanství se honosí apoštoly Petrem a Pavlem, kdežto Východ jich má deset, a nadto ještě mnoho vynikajících osob: třeba v Hieropoli je pohřben "evangelista" (hlasatel evangelia) Filip a jeho čtyři dcery, prorokyně. Gaius na to odpovídá: Avšak já vám mohu ukázat trofeje apoštolů. Kdyby ses chtěl se mnou podívat do Vatikánu a nebo na cestu do Ostie (Via Ostiensis), najdeš tam trofeje těch, kdo zbudovali Církev (13). Všechno záleží na tom, co Gaius rozuměl slovem trofej (řecky: tropaion): totiž, zda to znamená náhrobek nebo pouze pomník. O Filipovi je řeč ve skutcích apoštolů: Byl to jeden ze sedmi jáhnů, měl čtyři dcery, panny, a ty měly dar mluvit z vnuknutí (Sk 21,8-9). Většina badatelů dnes přijímá trofej jako hrob.
      Umučení svatých apoštolů Petra a Pavla, vzniklé v 6. století, uvádí, že Petrovo tělo sejmuté s kříže bylo pochováno pod stromem terebintem, blízko Naumachie, v místě zvaném Vatikán: Naumachia bylo umělé jezírko pro námořní boje; ve skutečnosti byly ve čtvrti Trans Tiberim dvě (14).
Podle cézara Juliána Odpadlíka byly hroby (lat. memoriae) Petra a Pavla v Římě uctívány už od doby apoštola Jana, i když v určitých dobách tajně (15).
     Kolem r.333, tedy již v době plné svobody, Eusebius jásá: Petr se stal známý v celém světě, až do západních končin. Jeho památka je dodnes mezi Římany živější, než památka všech těch, kdo žili před ním. Do té míry, že mu byla udělena pocta mít skvělý náhrobek před vstupem do Města - náhrobek, k němuž jako k veliké svatyni a Božímu chrámu spěchají nesčetné zástupy ze všech končin světa (16).
Jako svědectví se může přijímat i důkaz z mlčení (argumentum ex silentio): dosud nebyla vyslovena žádná jiná možnost. Žádné jiné místo si nečinilo a nečiní nárok, že by mělo či má Petrův hrob.

2. Odlišné názory

      Výzkum pod vatikánskou bazilikou a objev Petrova hrobu zřejmě vzbudil světový rozruch. Mnoho vyslovených názorů už odnesl čas. Tak se dnes může snáze vybrat to, co je pravda. Nepříznivé postoje a názory pocházely spíše ze předpojatých domněnek, které prostě předem zcela odmítaly Petrův pobyt v Římě.
    Námitky protestantů shromáždil Karl Heussi (17). I mezi nimi je však řada vědeckých odborníků, kteří uznávají Petrův pobyt v Římě jako skutečnost (18). V současnosti je to přijato všeobecně.
Kritické poznámky archeologů bývaly někdy odůvodněné, protože např. výzkum pod bazilikou byl zhola nepřístupný, hlavně na počátku. Tak mohlo vznikat podezření, že se vedení výzkumu obává toho, co najde, a že snad vedení nejde o pravdu (19).

II. Otázka Petrova hrobu

     Z písemných svědectví se tedy dá usuzovat, že se Petr v Římě zdržoval, že byl umučen za Nerona, a sice ukřižován, a to hlavou dolů, na vlastní žádost - z pokory. Místo smrti mohlo být, jako pro mnoho jiných křesťanů, v Neronových sadech, kde byl i Neronův circus. Umučen byl blízko Neronova obelisku, a sice v oblasti dálkových cest Via Triumfalis, Cornelia, Aurelia.
     Udaná místa neodporují nálezu Petrova hrobu pod dnešní bazilikou. Avšak křižovatky cest, sportovní středisko a dokonce vojenské, Naumachia, vede k otázce, zda je hrob v těch místech slučitelný s okolnostmi tehdejšího života.
     Víme, že tehdejší Římané-pohané věřili v posmrtný život. Podle nich život po smrti pokračoval buď na květnatých loukách v podsvětí, nebo na hvězdách na obloze anebo konečně na bárkách na blízkém moři. Čtením jména na náhrobku se zemřelému umožňoval návrat mezi živé. Proto bohatší Římané stavěli náhrobky podél dálkových cest, kde cestující i pouhou vzpomínkou umožňovali pohřbeným aspoň chvilkové vzkříšení. Proto pohřby i na shluku křižovatek nebyly ničím nápadným. To platí i o možnosti hřbitova a tedy i o Petrově pohřbu u uvedených cest.
     Byly ovšem případy, kdy Římané pohřbívali dokonce přímo v obývaných domech, pod podlahou světnic, aby si zajistili ochrannou přítomnost zemřelých, z nichž se po smrti stávali polobohové (lares). To však vedlo k nezdravým výstřednostem. Proto úřední mluvčí lidu (tribunus plebis) Terentilius Arsa dal (r.451 př.Kr.) vložit mezi zákony dvanácti desek také následující: Mrtvý člověk v Městě nebudiž pohřben ani spálen. Totéž opakoval cézarův zákon z r. 44 př.Kr.: Je zakázáno spálit a pohřbít uvnitř hradeb Města (20).
      To má podstatný význam pro hledání hrobu sv.Petra: nemůže se nacházet v místech, která jsou uvnitř městských hradeb (intra muros civitatis). Byl tedy Vatikán venku, za hradbami?
Řím jako město se vyvíjel: první hradby vznikly ve 4. století př.Kr.. Dal je postavit Servius. Odtud název Serviovy hradby (mura Serviane). V Kristově době rozšířil hradby cézar Augustus. Ty už obepínaly 14 obvodů (regiones, odtud název rajón). V letech 271-278 po Kr. cézar Aurelius obnovil Augustovy hradby. Přitom je někde rozšířil. Dnes Římané zachraňují jejich zbytky jako památku. Při ověřování pohřbu svatého Petra jsou směrodatné hradby Augustovy (Viz: obrazy 4, 5, 6).

1. Území Vatikánu bylo mimo "Město"

      Přestavba cézara Augusta přežila od roku 7 před Kr. do roku 271 po Kr. Zahrnovala nejen zlepšení opevnění proti barbarům, ale i přínos pro vnitřní bezpečnost a zdraví. Augustus zachoval staré rozčlenění na osady (vicus), shluky domků kolem paláců (insula). Doplnil stoky, vodovody, mosty, chrámy, cesty, ale hlavně rozmístil nová střediska stráží, lázně (terme), zajištění obživy chudých (panem et circenses). Pouze jediný, totiž čtrnáctý okrsek se nacházel za řekou Tiberou (Trans Tiberim, dnes Trastevere): byl tam z vojenských, obranných důvodů. Směrem k Vatikánu končil na svazích pahorku Janiculus (dnešní Gianicolo), nad dnešním tunelem (traforo). Vatikán byl tedy mimo. Tvořil vnější okraj, předměstí (suburbium). Tam tedy lze hledat Petrův hrob. (21)
     Název Colles vaticani, anebo též Montes Vaticani, zjednodušeně VATIKÁN, byl potvrzen nápisem na náhrobku v nekropoli pod bazilikou. Jde, jak uvidíme, o náhrobek, který si dal postavit Gaius Popilius Heracla (r.150-200 po Kr.), a to "IN VATIC (ANO) AD CIRCUM, ve Vatikáně blízko cirku (22).
     V době těsně před Kristem vypovídá právník Cicero o montes Vaticani (23). Jde tedy o starý název. Název je možno jazykově odvozovat od slova vates, česky věštec, hadač, prorok, člověk, mluvící z vnuknutí, při spojení s božstvím... Připravovala Boží Prozřetelnost zvláštní místo pro zástupce Bohočlověka? Tobě dám klíče... cokoli svážeš... (Mt 16,19). Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezakolísala, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry! (Lk 22,31-32)
     Tehdejší vatikánský prostor se rozkládal od nynějšího Monte Mario až po dnešní Gianicolo. Plocha podél řeky Tibery se nazývala Vatikánské pole (Ager, Campus Vaticanus), dnešní Prati di Castello a Borghi; úval mezi svahem Gianicolo a vatikánského pahorku se jmenoval Vatikánské údolí (Vallis Vaticana). V něm se rozkládal Neronův circus: místo Petrovy smrti?
     Půda v rovině byla hlinitá a písčitá, a proto příhodná pro hrnčířství a cihlářství. Dodnes to potvrzuje označení Ulice cihlářských pecí (Via delle Fornaci). Původní úroveň půdy odpovídala výšce vody v Tibeře. Ta po větším dešti sahala až k dnešním schodům do baziliky.
     Podrobný popis památek a budov je odborně podán ve velkolepém díle Výzkum pod konfesí svatého Petra ve Vatikánu (24). Nás zajímá to, co má přímý vztah k hrobu Petrově, především Neronův circus a obelisk. Již od počátku 1. století projevovali členové rodiny cézarů zvláštní zájem o tato místa. Agrippina Starší, manželka Germanikova a matka Gaia Caliguly (37-41) založila velké zahrady mezi Vatikánem a Tiberou. Totéž udělala Domitia Lepida, Neronova teta. Nero ji dal otrávit (r.59), aby se jako dědic zmocnil sadů a dále je zúrodnil. Tak vznikly pověstné Neronovy zahrady (Campi Neronis). K nim byl přistavěn circus. Ve dnech 18. až 28. července roku 64 byla tato místa jevištěm nočních hrůz. (Viz obr. 1, 2, 3)
     O provozu v cirku máme různé písemné zprávy. Dějepisec Tacitus nás zpravuje o tom, že Nero často řídil koně při závodech v prostoru, uzavřeném ve vatikánské dolině (25). Plinius Starší píše, že už Caligula nechal dopravit z Afriky obelisk a postavit jej v cirku. Dal do něj vyrýt věnování cézaru Augustovi, či spíše "zasvěcení", protože Augustus se tam jmenuje božský (divus). Název, pro který zahynulo mnoho křesťanů, je dodnes zčásti čitelný (26).
       Již z nápisu na náhrobku G.Popilia Heracly víme, že se nachází ve Vatikánu u cirku: circus mohl být jedině podél svahu od východu k západu. Obelisk nemohl původně stát tam, kde je dnes. Tam totiž byly močály, zaplavované řekou. Archeologický výzkum zjistil, že obelisk stál na úpatí svahu. Byl objeven i zděný podstavec, odkud byl převezen do středu svatopetrského náměstí, při stavbě sakristie roku 1584.
      Dnešní úroveň náměstí Svatého Petra je uměle vyvýšena. Původně byla na stejné úrovni jako hladiny vody v Tibeře, která po delších deštích sahala až k bazilice. Převažuje názor, že obelisk býval ve středu cirku, uprostřed páteře násypu, který šel středem, a rozděloval závodní dráhu. V tom případě východní část končila tam, kde kde končí dnešní sloupoví (colonnata). Když bylo budováno dnešní náměstí, ve skutečnosti se přenášel, posouval Neronův circus ze směru "východ - západ" do směru "sever-jih". Obelisk uprostřed zdůrazňoval posvátnost místa! Nikoli ovšem pro potlesk, ale pro úctu ke krvi (Viz obr. 2, 3)

2. Hřbitovy

      Archeologické nálezy potvrzují troje pohřbívání na pozemcích v okolí dnešní baziliky svatého Petra. Podél dálkových (konsulárních) spojů; byly tam tři: Via Triumfalis, Cornelia a Aurelia. Přístup k těmto cestám z města byl možný přes jediný most, o němž máme záznam z r.39 po Kr., za Caliguly. Sloužil až do 12. století. Tehdy se prolomil (ruptus) jakožto Neronův most (Pons Neronianus). Je-li v Tibeře nízký stav vody, jsou vidět jeho zbytky blízko dnešní Nemocnice Svatého Ducha.
     Od r.134 po Kr. byl zbudován další most, který dnes vede k Andělskému hradu (Castel Sant´Angelo). Dal jej postavit cézar Aelius pro mauzoleum cézara Hadriána. Nad zříceným Neronovým mostem se dnešní most Viktor Emanuel. Směr Neronova mostu přímé spojení mezi Capitoliem-Palatinem a Neronovým cirkem (27).
     Provoz na třech dálkových cestách byl zvětšován okolností, že se po nich dopravovaly také amfory, cihly a krytina z dílen ve Via delle Fornaci pro státní podniky (kasárna, lázně, atd.). Dvě ze tří uvedených cest mají přímý vztah k pohřebišti (nekropoli) pod dnešní bazilikou. Jedna procházela úvalem, těsně mezi cirkem a pohřebištem na svahu. Odbočovalo se z ní do pohřebiště z jihu. Přes ni byly patrně neseny Petrovy ostatky z cirku ke hrobu na svahu. Druhá vedla horem, po hřebenu pahorku. Vystupovalo se k ní z úvalu po schodech, jejichž zbytky se našly. V posledních padesáti letech bylo odkryto množství drobných dlážděných cest mezi Tiberou a Vatikánem. To svědčí o čilém životě a rušném provozu. To vše dokresluje zprávu sv.Jeronýma, že Petr byl pohřben na Via Triumfalis; Liber Pontificalis uvádí: ve Via Aurelia; Notitiae: ve Via Cornelia. všechny tři se totiž prolínaly a křižovaly (28). A poskytovaly dost možností číst jména zesnulých a "vracet" je aspoň tak mezi živé (Viz obr.2).
       Druhý pruh náhrobků byl objeven v pásmu, počínajícím u Hadriánova mauzolea (dnešní Andělský hrad, Castel Sant´Angelo). Pokračoval směrem na západ, k dnešní bazilice, a tedy k pohřebišti pod bazilikou. Přes bažinu vedla stezka (Iter) k náhrobkům, pod nynějším obeliskem. To má jistou souvislost s hrobem sv.Petra, která vynikne později.
     Třetí skupina náhrobků byla na sever od náměstí, uvnitř Vatikánu. Největší ruch zde byl během celého prvního století po Kristu. Pohřebiště se tehdy rozkládalo až na nynější Piazza Risorgimento (29). Po důkladném archeologickém výzkumu je zde nyní parkoviště.
     Pokud jde o Svatopetrské náměstí, také zde byl proveden archeologický výzkum. Vyskytly se dohady, zda se má náměstí zachovat jako archeologické dokumentární pásmo. Zvítězil však důvod přístupnosti k bazilice sv.Petra. Důležité bylo zjištění stezky (Iter) od Hadriánova mauzolea k pohřebišti pod bazilikou, početných hrobů, zbytků zděných památek a soukromého mauzolea asi 40 metrů od obelisku v hloubce asi 9 metrů pod nynější úrovní. Okolnost, že náměstí představuje vlastně posunutý Neronův circus, je zdůrazněna také tím, že náměstí není okrouhlé, nýbrž oválné, třebaže širší než byl circus. Bernini měl skvělý barokní smysl pro správnou scénu - jeviště událostí.
     Chceme-li se dnes dostat k místu pohřbu apoštola Petra, vystupujeme od obelisku po levé straně náměstí, projdeme pod zvonicí, a nalevo od prodejny vstupenek je na dlažbě nápis, že zde až do roku 1584 stál Neronův obelisk. Původní podezdívka je v hloubce asi 7 metrů. Také zde archeologové sestoupili až na úroveň Neronova cirku. Zjistili střední násyp - páteř; šířku závodní dráhy na obou stranách; oplocení cirku dřevěnými stěnami, a na severní straně, směrem k úbočí, dálkovou cestu (Triumfalis?). Také ta byla oplocena. Za oplocením stoupalo úbočí Vatikánského pahorku (Mons Vaticanus): místo pro pohřebiště, jež začínalo u Hadriánova mauzolea. V Petrově době to však byla ještě pastvina, kde bylo pohřbeno několik chudých.
       Díváme-li se z náměstí k bazilice, shledáváme, že circus končil tam, kde je dnešní okraj levého boku sloupořadí náměstí: měl snad Bernini záměrně propočítáno i toto?
     Postupujeme-li od podezdívky obelisku napravo, projdeme mohutnou vnější zdí baziliky. Její mohutnost je zdůvodněna tím, že jižní polovina chrámové stavby je dnes ve skutečnosti takřka ve vzduchu. Průchod vede k prostoru pod bazilikou, který se nazývá grotte. V několika čistě udržovaných místnostech jsou rozloženy náhrobní kameny, celé nebo zlomky (30). Nálezy nemají mezi sebou žádný vztah: jsou zde prostě uloženy, aby nepodlehly zkáze. Zachránil je msgre ThDr JUDr Michele Basso, papežský prelát, bývalý posluchač křesťanské archeologie na Univerzitě sv.Tomáše (Angelicum). Dlouho jsme společně pracovali na záchraně a správné, vědecké úpravě archeologických památek pod bazilikou, na úrovni Neronova cirku a Petrova hrobu.
     Mimo to je vidět několik kvádrových bloků v původní poloze (in situ). Jsou to záměrně uchované zbytky podlahy románské baziliky, zbudované za Konstantina Velikého (318-336). Největší zájem však přitahuje model rekonstrukce pohřbu svatého Petra a následujících událostí.

III. Smrt, pohřbívání, hrob

     Model, maketa Petrova hrobu obsahuje tři úrovně, jakoby poněkud snížená poschodí. Tato tři patra jsou tvořena: podzemím, přízemím a nadstavbou. Středem podzemní části je prostor jámy, k níž těsně přiléhají zvláštní střechovité útvary z pálené hlíny. Nad jámou, tedy již na povrchu, v přízemí, je mramorová deska. Ta má uprostřed kosoúhelný otvor. O desku se opírají dva mramorové sloupky. Na nich spočívá mramorová deska. Ta je zapojená do zdi, takže tvoří jakoby přizděný mramorový oltářík. Zeď stoupá do výše; uprostřed má výklenek; v jeho horním oblouku je okénko. To umožňuje vidět i za zídku. Podle dokladů a závěrů je jamka v zemi původní Petrův hrob. Petr zemřel jako jeden z prvních křesťanů: jeho názor na smrt byl poznamenán židovským, starozákonním vlivem. Jako viditelný Zástupce Bohočlověka Spasitele znal Petr a hlásal nový pojem života, smrti i věčnosti. Jako poddaný Římské Říše umíral a byl pohřben podle římských zvyklostí (Viz obr. 8, 9, pole 9.).

1. Smrt

     Z přirozeného hlediska zůstává smrt pro lidský rozum něčím nepochopitelným: člověk se rodí pro život. Proč však žije. Jen proto, aby zemřel? Z náhrobních umění všech pohanských národů vane touha neumřít docela, ani ne navždy; neodejít ode všech, ani ne pro všechny (31); a touha živých prokazovat lásku ještě i zemřelým, především tak, že se jim zaručí pokoj a mír. Proto Římané nazývali náhrobek memoria, tedy paměť, vzpomínka, památka. Ve výroční den smrti se zemřelým přinášelo občerstvení (refrigerium). A sochařská a malířská díla v místech konečného uložení nejsou jen ozdoby, nýbrž přání, modlitba. Někdy však převládla temná, beznadějná hrůza, úzkost, zoufalství, že smrtí končí opravdu všechno. A tak vedle úsilí oddálit i rozklad těla balzámováním a jinak - vyskytly se též případy prostě se poddat slepému osudu, nebo urychlit zmizení zesnulého buď spálením, anebo prudkým rozkladem těla, záměrně uloženého do nepříznivého prostředí: rakev, zvaná sarkofág, má toto své pojmenování od slov sarx - tělo, a fagein - žrát, pohltit čili zničit tělo.
      Podle představ římských pohanů však lidská duše žije dále, ale spíše jen jako stín, buď v náhrobku nebo v podsvětí, v místě zvaném orcus. Posmrtný život závisel především na chování pozůstalých: posmrtné hostiny, péče o údržbu náhrobku, návštěvy hrobu, atd.
       K tomu, aby římský občan, či spíše poddaný Římské Říše, mohl žít dál i po smrti, po rozkladu těla, musel mít posmrtný osobní průkaz. To znamenalo zápis jména na náhrobku. Přitom náhrobek označoval jeho posmrtné trvalé bydliště. Pokud někdo zahynul daleko od domova, např. na moři, pozůstalí mu postavili prázdný náhrobek (tumulus inanis), nenaplněný (kenotafion). Trojím zvoláním do všech světových stran pak vyzvali silným hlasem duší, zatím bloudící bez domova, aby zde spočinula. Třikrát za rok (24.srpna, 5.října a 8. listopadu) se mohlo vyjít mezi živé. U římského Palatina byl jakýsi úřední náhrobek (tzv.mundus), lépe řečeno: náhrobní symbolický kámen, který se otvíral v ony dny jako volný průchod mezi živé. Duše zemřelých se proměňovaly v "duchy" a jednaly s živými podle toho, jak se živí chovali k nimi. Dobří duchové, ochránci se nazývali Lares, Manes, kdežto uražení a mstiví (Larvae, Lemures) mohli přijít a nahánět hrůzu. (32)
      Největším trestem, přesahujícím často tento čas a tento svět, bylo zbavit člověka práva na hrob, odepřít mu ius sepulchri. To se stávalo např. některým vládnoucím osobám po smrti, pro krutost (propter crudelitatem). Postihlo to Nerona a jiné. Prostému občanovi se to mohlo přihodit např. pro bezbožnost (propter impietatem): když odmítal úředně uznané římské bohy, nebo když se vestálka stala křesťankou, aj. Znamenalo to trest smrti a zákaz pohřbu: ukřižovaní se rozpadli na kříži, popravení bylo hozeni hyenám a šakalům.
     Pro tento zločin bezbožného rouhání byl odsouzen Ježíš Kristus, Petr i všichni mučedníci. Když Ježíš prohlásil, že je plnoprávný Boží Syn, velekněz roztrhl své roucho a zvolal: Rouhal se...! A ostatní odpověděli: Propadl trestu smrti (Mt 26,65-66). A u Piláta: My máme zákon a podle tohoto zákona musí umřít, protože se prohlašuje za Božího Syna! (Jn 19,7) Na Pilátovu námitku, že jde o židovskou záležitost, židé křičeli: Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův; neboť každý, kdo se činí králem, je proti císaři! Nemáme krále kromě císaře. Tehdy jim ho (Pilát) vydal, aby byl ukřižován (Jn 19,12-16). To znamenalo též odepření práva na pohřeb. A snad ještě tu noc rozsápaní od divokých psů a šakalů.
A přece evangelia popisují Ježíšovo pohřbení a ve Vatikáně je hrob Petrův!
     Ten, kdo vynášel trest nad nábožensko-politickými zločinci, musel se řídit přísně podle ZÁKONA. Pokud šlo o důsledky trestů, včetně politických, soudce směl je uplatňovat nikoli podle strohého zákona, ale podle obyčejů předků (consuetudines maiorum), které podle Cicerona tíhnuly k lásce ku člověku. Když ovšem někdo měl odvahu říct soudci: Ten zločinec je můj přítel, prosím, darujte mi jeho tělo, pak soudce mohl popravit i prosebníka, nebo mu tělo darovat (33).
        Markovo evangelium je věrné pravdě o nebezpečí: Josef z Arimatie... směle vešel k Pilátovi a žádal tělo Ježíšovo. Jan píše správně: A Pilát dovolil. Ovšem než je dal, uvádí Marek, Pilát se však divil, že by již zemřel. I zavolal setníka a otázal se ho, zda je už mrtev. Když se to od setníka dověděl, daroval tělo Josefovi. Matouš připomíná, že Josef byl bohatý: zaplatil snad něco Pilátovi za jeho darování? (34).
      Zdá se, že se farizejové báli Ježíše ještě i na kříži. Proto požádali, aby ukřižovaným byly zpřeráženy kosti v nohách, a aby byli sejmuti a zahrabáni: Vojáci našli Ježíše již mrtvého, proto mu nezlámali nohy, ale jeden z vojáků mu pouze "služebně" probodl bok, a hned vyšla krev a voda (Jn 19,34). Ježíš byl politický zločinec: proti císaři se činil králem, proti Bohu farizejů prohlašoval sebe za Boha. Dodnes je Ježíš nebezpečný mocným tohoto světa a farizejům. Pro ně tedy evangelium znamenalo a znamená šíření idejí politicko-náboženského zločince. Každé slovo muselo a musí být proto obhájitelné před židovskou synagógou a před světskou mocí.
     Josef pak mohl, spolu s Nikodémem, sejmout Ježíšovo tělo s kříže, aby je ovinuli lněnými ovinkami a vonnými věcmi a pohřbili tak, jak Židé pochovávali. (Jn 19,40). Přitom jim pomáhaly ženy, mezi nimi Marie z Magdaly. Na místě, kde byl Ježíš pochován, byla zahrada a v ní nová prázdná hrobka: položili ho do ní a před vchod přivalili kámen, aby přišli po svátcích doplnit, k čemu teď nebyl čas. Mohl vyjít jedině vzkříšený.
     Tak se tedy bezbožný rouhač Ježíš dostal k mimoprávně získanému pohřbu. Jak však mohl ke hrobu přijít apoštol Petr v Římě?
    Především nutno zjistit, proč a jak zemřel. Podle papeže Klementa Římského, jak jsme viděli, příčinou smrti sv.Petra i Pavla byla závist, žárlivost a nesvornost. Značné opodstatnění má názor, že byli udáni Římanům od uražených římských židovských předáků, kteří žárlili na Boha Ježíšova z věrnosti k Mojžíšovi.

2. Pohřbívání a hrob

      Po zprávě o Neronově sebevraždě r.68, nařídil římský senát vyhlazení Neronovy paměti a zábor jeho majetku. Římané se zmocnili i zahrad a cirku a poškodili je, co dodnes ztěžuje archeologické pátrání.
Nero dal svévolně zapálit Řím a jako žháře obvinil křesťany, a krutě je - nevinné - stíhal. Kochal se, když mu sami židé vyzradili HLAVU-KEFAS-PETRA! Cožpak se někdo mohl odvolávat na Ciceronovo tíhnutí Římanů k milování člověka a prosit o tělo Petra, svého přítele? - Měl-li Petr hrob, nedostal se do něho takovým způsobem jako Ježíš!
     Podle fotografie nalezeného Petrova hrobu, měl hrob skutečně tvar jamky, jak je vidět na modelu u vchodu (35). To ohromilo samotné tehdejší nálezce tak, že v plánku Petrova pohřebiště nakreslili - místo malých rozměrů jamky - normální hrob (180 x 60 cm), a to jdoucí pod zídku. Byli přesvědčeni, že tam musí být. (36) Toho pak využil Adriano Prandi, přítel a spolupracovník profesorky M.Guarducci: zničil jamku tím, že odstranil hlínu pohřbu až do hloubky několika metrů, když hledal hrob nakreslený v knize (37). Věc upřesníme později.
     Jak umíral Ježíš? - Ti, co chodili okolo, se mu potupně rouhali (Mk 15,29); lidé stáli a dívali se; velerada a farizejové se vysmívali (Lk 23,35); potupně ho napadl i spolu s ním ukřižovaný zločinec (Mt 27,44); a popravčí četa? Vzali Ježíšovy šaty a rozdělili si je na čtyři části; o suknici utkanou bez sešívání, losovali, komu připadne celá (Jn 19,23-24). U kříže umírajícího Spasitele stála jeho matka a její sestra, Marie Magdalská a Jan.
       Kdo mohl být při smrti Ježíšova viditelného zástupce Petra? Zatímco o Pavlových pobytech v Římě máme dost zpráv, protože jako římský občan byl chráněn a střežen zákonem, o Petrovi se dokonce pochybovalo, zda vůbec byl v Římě. Petrův pobyt v Římě po roce 44, po úniku z Jeruzaléma, byl protizákonný. Hrozilo mu zatčení. Proto byl tajen. Více něco o jeho přátelích? Jistě je však měl.
     Strašlivé trestání křesťanských žhářů se událo v červenci, v době nejpalčivějších veder. Zapalování živých pochodní a křižování začínalo kolem desáté večer. K ránu nastupovaly čety metařů, aby vyčistily město pro další večer: nedohořelé pochodně, umírající křesťané, byli sráženi železnými sochory s kůlů, k nimž byli připoutáni; polomrtví byli házeni na vozy a pak do jam a zasypáni vápnem. Podle polohy koster se mnozí vzpírali...
      Je přijatelné, že Petr byl ukřižován a tedy nikoli spálen: snad večer a k ránu odstraněn. Darování těla je vyloučeno. Zabíjel-li Nero křesťany, tím tvrdošíjněji pátral po zodpovědných. Skupiny odklizečů byli jistě početné. Snad byli mezi nimi i křesťané, zatím ještě neprozrazení. Mohla být i celá jedna skupina křesťanská. Nebylo obtížné vybrat si úsek, kde visel Petr, a nenápadně jej odklidit. - O Petrovi se mezi křesťany vědělo. Byl totiž už jednou uvězněn a čekal na smrt. Celá jeruzalémská Církev se za něho modlila bez přestání. Jednu noc mu spadly řetězy z rukou, anděl ho vyvedl ven; věřící na něho hleděli s úžasem. Petr pak odešel z Jeruzaléma na jiná místa, většinou tajně, i do Říma (Sk 12,3-17).
      Zatčených a umučených bylo v Římě, podle Klementa, nesmírné množství, ovšem Petr byl jistě středem obzvláštní pozornosti. Vysvítá to i z Klementovy zprávy.
     Ve vztahu k Petrovu hrobu máme tři soubory lidských kostí:

1) první soubor byl nalezen těsně na okraji jamky;
2) další soubor tvoří ty, jež byly rozhozeny v blízkém okolí;
3) poslední objevila M.Guarducci: původně byly v mramorové schránce v zídce zvané "g"; uvádí o nich, že na některých z nich jsou jasně viditelné stopy červené barvy (38). Podle ní rozhodně nejde o stopy krve. V mramorové schránce, píše Guarducci, byly také drobné útržky drahocenné látky (39).
     Po upozornění zaměstnance, prý teprve v listopadu 1953 však Guarducci našla obsah schránky, a to už přesypaný do dřevěné krabice, což učinil patrně mons.Ludwig Kaas. Podle antropologického průzkumu, jenž provedl prof. Correnti, by mohlo jít o Petrovy kosti. Guarducci se zaměřila na zbytky látek a vláken. Skupina odborníků zjistila, že tkaniny jsou z vláken vlny a zlata. Červená barva pochází asi od purpuru.
     Látky tkané z vlny a ze zlata a barvené purpurem byly výsadou vládců. Byly nalezeny i ve vatikánském pohřebišti (40). Jak se mohly vyskytnout u kostí, které mohou být Petrovy? Záleží na tom, jak Petr umíral.
     Jak umíral Ježíš, to popsali evangelisté. Petr to sledoval zpovzdálí, blízko byl pouze Jan. Do Petrovy duše se však vrýval každý Ježíšův sten, každé slovo: druzí se rouhali, on zradil... A nyní, když v Římě dochází k tomu, co mu Pán předpověděl: Až zestárneš, vztáhneš své ruce, a jiný tě opásá a povede, kam nechceš (Jn 21, 18): "Ano, ukřižovat, patrně šeptá, ale - prosím - hlavou dolů - " jako pokorné pokání?
      Skupina, která měla čistit, uklízet řadu, v níž visel Petr, byla buď křesťanská nebo podplacena. Petr byl zřejmě přivázán, nikoli přibit. Jistě visel několik hodin, a při návalu krve do hlavy asi ztratil již brzy vědomí. Čističi nezpřeráželi Petrovi kosti. Stačilo přetnout provazy.
     Petrova mrtvola klesla buď do podstavené mohutné amfory nebo do obrovského koše. Byla Amfora (či koš) vystlána purpurovou látkou? Mokvala krev a zanechal purpurový roztok skvrny na kostech? Únos Petrovy mrtvoly v rudé látce v amfoře či v koši se mohl uskutečnit v době nejvyšší vřavy a neklidu; mohlo k němu však dojít i v době, kdy v cirku zůstávali jen poslední uklízeči. Pak stačilo projít branou, přejít cestu (Triumfalis? ) a vystoupit na svah. Pro balík s mrtvolou stačila připravená jáma 70 x 80 cm, spěšně zahrabaná.
      Během doby byla na západní straně jamky přistavěna zídka, aby sváděla bokem dešťovou vodu. Stalo se totiž, že kosti asi tří mučedníků odplavil prudký déšť. Později byla jáma přikryta mramorovou deskou. V této desce však byl vysekán otvor odpovídající přesně rozměrům hrobu. A nakonec byl nad deskou postaven stůl pro římské občerstvení (refrigerium). Stůl byl na jedné straně podepřen dvěma sloupky, na druhé straně byl zazděn do ochranné zdi. Tak vznikla trofej (tropaion), jíž se Gaius honosil azijskému Proklovi za papeže Zefirina.
      Na modelu jsou v hrobové jamce střechovité přístavky z pálené hlíny. Ty přiléhají k okraji Petrova hrobu. V žádném případě jej ale nenarušují. Jsou to hroby zvláštního typu (a capuccina). Dva z nich lze datovat do 1. stol (41). Ostatní pocházejí z doby těsně po Petrově smrti. K vysvětlení mohou pomoci podobné případy z katakomb. Každá katakomba má svůj střed, čili hlavní pohřeb. Podle něho má své jméno: Kalixtus, Priscilla, atd. Ke hlavnímu pohřbu se připojují další, právě takovým způsobem jako je tomu ve Vatikáně. Z toho vyplývá, že hlavní mrtvola v sledované jámě patřila významné osobnosti (drahocenná, zlatem prošívaná, purpurová látka), jakou byl tehdy umučený Petr.
Jaký byl důvod pro přístavky? (Viz obr. 15, 11, 19)
      Když se člověk modlí ve Vyznání víry slova: v obcování svatých, vybaví se mu v duchu určitý světec, jemuž svěřuje záležitost. První křesťané však viděli rozdrásaná těla mučedníků, znásilněné panny... jejich duše byly v ráji, ale zaplatilo to tělo. Proto pozůstalí věřili, že když se tělo zesnulého pohřbí k tělu mučedníka, duch mučedníkův má důvod i závazek, pomáhat duším zesnulých na základě utrpení těla.
    Kdo mohou být ti první pohřbení okolo Petra? Některé důvody svědčí pro to, že by mohlo jít o první římské biskupy, papeže. Téměř všichni zemřeli mučednickou smrtí, Církev, a nejen římská, měla zde svůj skalní základ, své bezpečné útočiště a svou stálou ochranu. Viditelně se to vše dodnes přenáší na apoštolské pastýře předáváním pallií (u Římanů svrchní roucho, v Církvi sv. odznak nejvyšší pastýřské moci), uložených ve výklenku konfese, který má přímé spojení s Petrovým hrobem: biskupem se stává svěcením; konat apoštolský úřad se smí z Petrova pověření; síla k věrnosti až k smrti se přenáší palliem z Petrova hrobu. A přes biskupa se přenáší na každého věřícího vkládáním rukou kněží při křtu. Nikdy nejsme "sami", ale vždy zapojeni do proudu z Boha.

IV. Doba Neronova

   Maturoval jsem s vyznamenáním na Prvním českém státním klasickém gymnasiu v Brně roku 1930. Bylo to v době masarykovské svobody názorů, ve které však platilo, že katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou. Nám, mladým nadšeným Čechům-katolíkům se ovšem nějak zapomnělo vysvětlit, proč právě my si musíme naše občanská demokratická práva teprve vybojovat. Na vrchol žebříčku společenského hodnocení bylo tehdy vyneseno husitství. O současníku (nebo soupeři?) Mistra Jana Husi prohlásil nadutě jeden z profesorů: Johánek Nepomucký, nejenže vůbec nikdy nebyl, ale je dokázáno, že to byl mnohoobročník, lhář a vůbec... Zůstává hanbou, že právě toto klasické gymnázium, z něhož vyšlo tolik významných osobností, komunisté ponížili na jakýsi pokusný ústav, ale ještě smutnější je, že původní název nebyl dodnes obnoven.
    Po roku 1950 byla naše nová mládež zmatena ještě více: hanebným výmyslem jsou prý nejen katoličtí svatí českého národa, ale ideologickou pohádkou vatikánského imperialismu je sám Ježíš Kristus: nejenom že nikdy nebyl, ale... A co teprve svatý Petr?
     Avšak v Římě pod bazilikou Svatého Petra může i Čech vidět jámu, o níž se ví, že je to Petrův hrob. Rozpaky působí pouze mimořádný rozměr (70 x 80 cm). Dnes je ale vysvětleno i toto: rozměr prvního posmrtného útulku apoštola Petra odpovídá tehdejšímu občanskému názoru na hodnocení disidentů. Ale konečně, kolik katolických biskupů, kněží a křesťanů vůbec nemělo dnes ani takovou jámu? V každém případě je nutné položit zde otázku:
    Máme písemné doklady o jámě, o Petrovi, ba o samotném Ježíšovi? Rozuměj, laické, nikoli klerikální, ovšem v tom smyslu, jak je chápe Josef Pekař, totiž podle pravdy. Začneme Ježíše, O Petrovi jsem už četli.

1. „V těch dnech za cézara Augusta“

     Evangelista Lukáš začíná svou zprávu o narození Vykupitele těmito slovy: Stalo se v těch dnech, že vyšel rozkaz od císaře Augusta, aby byl sepsán celý svět (rozumí se Římské Říše)... když Quirinius byl pověřený vládou v Syrii (Lk 2,1-2). Proto šel i Josef s Marií do Davidova města Betléma. Maria tam porodila Ježíše. Kromě udání stejného místa, dokládá Matouš, že tehdy byl v Jeruzalémě král Herodes, po němž nastoupil syn Archelaus. Podle Lukáše se za krále Heroda narodil také Mesiášův předchůdce Jan Křtitel (Lk 1,5). To potvrzuje i Marek (Mk 1,2-11). Osobnosti jsou doloženy.
     Z hlediska židovského datuje Matouš Mesiášův vstup do dějin: Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova... Davidovým potomkem měl být Mesiáš podle proroků, Abrahámovým podle Božího příslibu: Váš otec Abrahám spatřil můj první den a zaradoval se, říkal Ježíš farizejům (43).
Oboje datování, židovské i římské, máme u Lukáše: V patnáctém roce vlády cézara Tiberia, když Pontský Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným králem v Galileji, jeho bratr Filip údělným králem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš... v Abileně, za velekněží Ananiáše a Kaifáše, dostalo se slova Páně Janovi... na poušti, aby připravil cestu Spasiteli (Lk 3,1-6). A o Ježíšovi: Když začínal... bylo mu asi třicet let, a syn - jak se myslilo - Josefův. Od Josefa stoupá Lukáš až k počátkům: ... syn Adamův, Boží (Lk 3,23-37).
      Božský původ Mesiášův potvrzuje Pavel: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim předkům skrze proroky; naposledy, v těchto dnech, k nám promluvil skrze Syna. Jeho ustanovil dědicem veškerenstva, a skrze něho také stvořil svět. On je výblesk jeho božské slávy, věrná podoba jeho podstaty a všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistění od hříchů, zasedl na trůn po pravici Velebnosti na výsostech (Žd 1,1-4). Božství Mesiášovo dosvědčuje také Jan: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To všechno bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně... (Jn 1,1-2) A to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi... Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (Jn 1,14,12).
      O pohanských a židovských vládních činitelích vypovídají také nenáboženské prameny. Roku 47 př. Kristem cézar jmenoval Heroda, syna Antipatrova, správcem-stratégem v Galileji. Ten však byl r.44 zavražděn. Antonius, správce východní části římské Říše, potvrdil Heroda a jeho bratra Fasaela jako údělné krále: Antonius vládl v letech 41-30 př. Kr. Za protiřímského povstání v Palestině Herodes uprchl r.40 do Říma. Senát ho však jmenoval králem a Herodes se vrátil. V letech 39-37 bojoval Herodes proti Antigonovi, porazil ho a oženil se s Mariamne I; spolu se Sósiem se zmocnil Jeruzaléma. To mu vyneslo označení Herodes Veliký, a opravdový titul královský, až do smrti r.4 po Kristu. Strach o tento titul ho dohnal k vyvraždění nemluvňátek v Betlémě. Možná, že to byl tentýž zoufalý strach, co ho dohnalo k tomu, aby dal zavraždit i manželku Mariamne r. 29. před Kristem.
       Mezitím (r.31 př.Kr.) Octavinaus přemohl v námořní bitvě u Anzia svého soupeře Antonia, a ten končí sebevraždou spolu s egyptskou královnou Kleopatrou (r.30 př.Kr.). Egypt se stal římskou provincií. Oktavián se stal doživotně cézar-imperátor. V roce 17 přijal titul Augustus: tozn. požehnaný věštbami, posvátný, vznešený - pozdější Veličenstvo. Senát udělil stejný titul i jeho manželce Livii: Augusta. Legie dobyly Sýrii a v době Ježíšova narození ji spravoval Augustův místodržitel: Quirinius (Lk 2,1-2).
      Herodes upevňuje svou moc, má mnoho žen, ale r. 23 před Kristem se slavnostně žení s Miriamne II, dcerou Velekněze Šimona. Téhož roku dostává od Římanů hodnost král-spojenec; přijímá také správu nad provinciemi Trachonitis, Eatanea a Auranitis. V letech 20-19 zahajuje velkolepou obnovu jeruzalémského chrámu.
      Kolem r.10 před Kr. se objevují první doklady o soupisech obyvatel římské veleříše. Přitom na Východě vystupuje do popředí Quirinius. Herodes, posedlý hrůzou, že by mohl přijít o moc - a to je ve svědomí všech tyranů - dá zardousit své dva syny z prvního manželství, Alexandra a Aristobula. Po Quiriniovi dokončil soupis obyvatel Saturninus; přitom asi 6 tisíc farizejů odmítlo přísahu věrnosti Augustovi. V době kolem narození Mesiáše narůstaly v Jeruzalémě politické nepokoje: byl zabit Herodův syn Antipatros. Herodes jmenoval svými nástupci své syny ze samaritánky Maltace, Archeláa a Heroda Antipu, a Filipa, syna Kleopatry. Po smrti Heroda Velikého potvrdil Augustus Herodovu závěť, ale Archelaos je pouze správcem Judska a Samarska; Herodes Antipas je údělným králem v Galileji a Pereji, a Filip spravuje zbytek Herodova území. Zůstávají u moci v době Mesiášovy smrti. Okolo těchto i ostatních osob se spřádají události evangelia.
        Sabinus, Augustův zplnomocněnec, shledává v Jeruzalémě vášnivý odpor proti Římanům; vzpoury skončily ukřižováním dvou tisíc židů (44). Mesiáš vystupuje na veřejnost: "Mistře... je dovoleno platit daň cézarovi, nebo ne?" On prohlédl jejich pokrytectví a zlobu: "Podejte mi denár... čí je na něm obraz? " Odpověděli: "Cézarův" Ježíš jim řekl: "Co je cézarovo, dávejte cézarovi, a co je Boží, Bohu." (Mk 12,13-17)
       Augustus vykázal Archeláa do vyhnanství, ale nepokoje rostou. Po Augustově smrti nastoupil cézar Tiberius a vládl r.14-37 po Kr. Ve východní části Říše se objevuje Germanicus, adoptovaný syn Tiberiův. Do Jeruzaléma přichází jako prefekt Pilatus Pontius (r.26-36). Herodes Antipas uchvacuje ženu svého nevlastního bratra, Herodiadu. Její dcera si vytančila hlavu Jana Křtitele...
     Na podzim roku 27 (podle upraveného letopočtu) začal Jan Křtitel hlásat pokání a příchod Božího královstv; objevuje se Mesiáš. Jan byl popraven. Roku 33, o Veliké Noci Kristus byl odsouzen na kříž, Pontiem Pilátem za cézara Tiberia, píše Tacitus. Pilátovy těžkosti v Jeruzalémě rostou; dal vyvraždit Samaritány na hoře Garizim, r.35. Byl odvolán do Říma, kde skončil násilnou smrtí. Cézarem se stal Caligula (r.37-41). Nařídil, aby mu byla postavena socha v jeruzalémském chrámě. Po jeho zavraždění nastoupil cézar Claudius (r.41-51). Šíří se křesťanství, ale také závist, žárlivost, řevnivost židů proti odpadlíkům-křesťanům. Kolem roku 49 po Kr. vyhnal Claudius z Říma všechny židy, jak obřezané, tak pokřtěné. Udělal to kvůli pokoji, protože byli rozeštvaní proti sobě vinou jakéhosi Kresta, zaznamenal Suetonius (45). Uprostřed tohoto kvašení se stal cézarem Nero (r.54-68).

2. Naplňují se časy

     Naplnil se čas Božích příslibů a lidského čekání podle proroků, Mesiáš-Spasitel přišel: Ježíš však znovu mocným hlasem vykřikl a skonal... V tom se chrámová opona roztrhla vedví odshora až dolů, země se zatřásla, skály se roztrhly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno (Mt 27, 50-52). Starozákonní židé však zabíjejí Ježíše dál: i v jeho učednících: kolem r. 34 kamenují Štěpána; Šavel jde proti nim do Damašku. Rozehnaní apoštolové hlásají Krista celému světu. O velikonocích r.44 dal Agrippa I. setnout Jakuba, bratra Janova. Uvěznil Petra, ale ten byl vyveden andělem, uniká a skončí v Římě za Nerona, tajně (Sk 12).
     V roce 64 (67 ?) vyřizuje Nero Petra - barbara barbarsky; kdežto Pavla - římského občana: občansky (setnutím). Domníval se snad, že tím vyřídil i Ježíše, věčného buřiče proti věčným farizejům? Nero křižoval a upaloval křesťany po záminkou, že prý spálili Město, takže mohlo, ba muselo být postaveno znovu, a sice podle nového, lepšího plánu! Nepomáhal tím Ježíšovi, jenž volal: Oheň jsem přišel hodit na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49) Ježíšovým cílem bylo a je učinit všechno nové.
      Nero však usiloval také o politické vyřízení židů, obřezaných i neobřezaných (pokřtěných), samozřejmě především v Jeruzalémě. Roku 62 dal velekněz Anan (aby se zalíbil Neronovi) ukamenovat apoštola Jakuba, bratra Ježíšova; Agrippa II. ho zbavil úřadu. V letech 66-67 navštívil Nero Řecko a pověřil Vespasiána a Tita, aby zjednali v Palestině pořádek. Vespasián dobyl Galileu. Roku 68 se dostal až k Jeruzalému. Přitom bylo zničeno dnes objevené "útočistě" Qumran. Po zprávě o Neronově sebevraždě (r.70), obklíčil Titus Jeruzalém, plný poutníků. Zmocnil se města, zapálil chrám, aby v jeho nádvoří přinesl děkovné oběti řámským symbolům moci. Titus je zdraven jako imperator. Judsko se stalo římskou provincií a mnoho židů bylo zabito při gladiátorských hrách (Mt 24,15). Titus a Vespasián slavili v Římě triumf (r.71) a byl pro ně postaven vítězný oblouk...
      Po Titovi nastoupil jeho bratr Domitianus (r.81-96), pak Nerva (r.96-98), Trainaus (r.98-117). Hadrianus (r.117-138) se nachází (r.130) ve Jaruzalémě: nařizuje obnovit město jako "Aelia Capitolina" a chrám zasvětit římskému Jupiterovi. Zuřivá vzpoura židů je potlačena, chrám zasvěcen Afroditě-Venuši, a židé prodáni dom otroctví, s věčným zákazem přístupu do města...
      Těsně před svou smrtí, tedy asi 35-40 let před zkázou Jeruzaléma, Ježíš tuto zkásu předpovídal. Upozornil, že ji zažijí také jeho posluchači: Vpravdě vám říkám: Toto všechno přijde na toto pokolení. Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl tvoje děti shromáždit jako shromažďuje kvočna svá kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto bude váš dům zůstane zpustlý... dokud neřeknete: ´Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.´ (Mt 23, 36-39) Lukáš zachytil více podrobností. Ježíš byl plně Bůh, ale také plně člověk a Žid. Jako Žid hrdě říká Samaritánce: Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása přichází od Židů (Jn 4,22). Jako člověk plakal na zemřelým Lazarem (Jn 11,35). Jako člověk i jako Žid, když se přiblížil k městu (Jeruzalému) a uviděl je, rozplakal se nad ním a řekl: Kéž bys tento den i ty poznalo, co vede k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryto. Neboť přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všach stran, srovnají se zemí tebe i tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení (Lk 19, 41-44) Bohem.
      V letech 69-70 byla již napsána a šířila se evangelia s těmito výstrahami. A přesto nebylo katastrofě zabráněno!
     V současné době jsou poloprázdné kněžské semináře a řeholní noviciáty. Jako by zde platila výstraha: Váš dům vám zůstane prázdný, zpustlý, dokud neřeknete: ´Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!´ Protože se tam přichází zřejmě ve jménu někoho nebo něčeho jiného? Matouš totiž uvádí, že důvody zkázy nebyly jen politické: Až tedy uvidíte, jak je na místě svatém ohavná spoušť... - ten, kdo čte, rozuměj - tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utečou do hor, a ten, kdo je na střeše, ať nesestupuje vzít si něco do svého domu; a kdo je na poli, nevracej se zpět vzít si svůj plášť... (Mt 24,15-19)
      Tak se tedy naplnil uzavřel čas čekání na Mesiáše: Izraelité ho chápali podle krve, ne podle ducha; chápali ho politicky, či prostě jen lidsky, a zabili ho: Nemáme krále, ale jen císaře! (Jn 19,15) Jak skončila srážka mezi Mesiášem, Izraelem a cézarem, popsal zachráněný Žid Josef Flavius (46).
     V Římě se podobné naplnění času stalo kolem roku 64-67: střetli se cézar-Nero, Ježíš-Petr, obřezaní Židé římští. A podrobnosti? Známe jich dost od dějepisce Tacita (47). Požár Říma byl jen záminka. Nero prostě chtěl nový, lepší Řím. Ježíš chce nového člověka.
     O totéž se jednalo i v Jeruzalémě: když ukřižovaný Bohočlověk vydechl naposled, chrámová opona se roztrhla (Mt 27,51). Titus rozbořil chrám; nastala nová hodina, kdy opravdoví Boží ctitelé budou uctívat Otce uctívat v duchu a v pravdě... tedy ani na této hoře (Garizim), ani v Jeruzalémě (Jn 4,21-22).
Nero začal budovat, a po něm další. Za Konstantina (r.313), křesťané naplnili Řím křesťanskými bazilikami, vedle kterých se pohanské svatyňky jevily nepatrné a prázdné: Křesťanský Bůh vyhnal vyhnal naše božstva, obviňovali ho pohané. A křesťané se ho hájili: Nevyhnal, protože tam nikdy nebyla, protože nejsou... (48)
      Samozřejmě, že Nero vůbec neměl v úmyslu připravovat nový Řím pro nový úsek dějin: po Kristu. Každý tyran musí rozptylovat pozornost poddaných, aby nemyslili na útisk. Neronovi pomáhaly proti křesťanům pomluvy obřezaných Židů; dále udavačství nohsledů, kteří dostávali odměnu podle bohatství odsouzených, a tvořili třídu strážců práva (custodes iurium). Těžko se dalo uniknout před dvojím obviněním: urážka náboženství (laesa religio) , zvané též zločin bezbožnosti (crimen impietatis); i kdyby se byl křesťan obhájil proti všem obviněním, zde ztroskotával: musel obětovat bohům. Dalším úskalím byla urážka cézara (laesa maiestas, dnešní protistátní činnost. Být křesťanem, znamenalo být vinen v obojím smyslu, a tedy konec. Prvním důsledkem bylo zabavení majetku pro státní pokladu. Dále následoval požadavek nábožensky obětovat zbožšťovaným cézarům. Před popravou byly oběti vystaveny krutým mukám.
       Při hromadném vraždění byla zvůle vykonavatelů státní moci ještě surovější než podle zákona. O křesťanech mučených za Nerona píše pohan Tacitus: Nestačilo je zabíjet, byl připojován posměch: oblečení do koží dravců, byli rozdrásáni divokými psy; nebo ukřižováni; nebo též vystavováni plamenům. V takovém případě umírali pozvolna jako živé pochodně, oblečeni do ´nepříjemné košile´, ve které se proměňovali v hromádku popela, a měli dlouhou svítivost. Dlouhé bylo také umírání na křížích; bývaly z nich sestavovány i skupiny pro zábavu zvlášť zvrhlých lidí. To mohlo postihnout i Petra.
        Okolnost, že se toto odehrávalo i v Neronových zahradách a v cirku, je doložena. Nero se osobně zúčastňoval těchto her.To rovněž dosvědčuje, že cirkus byl přísně střežen. Muselo byl obtížné a nebezpečné zachránit Petrovo tělo, aby neskončilo ve společném zásypu; dostat je na pastvinu a tam zahrabat, vyžadovalo zvláštní Boží pomoc a obětavou lidskou lásku.

V. Petrovo pohřební pole

      Postoupíme-li několik metrů od modelu-makety Petrova pohřbu směrem ke vstupu do vatikánského podsklepí (grotte vaticane), do prostoru pod nynější podlahou vatikánské baziliky, shledáme na pravé straně dva bloky podlahy z baziliky Konstantina Velikého. Na levé straně nás upoutá maketa-model celé Konstantinovy baziliky, postavené v letech 316-336. K jejímu bližšímu vysvětlení má smysl se vrátit až po prozkoumání Petrova pohřebního pole (popřípadě i celého pohřebiště, na jehož náhrobcích, mauzoleích bazilika stojí, Viz obr. 2 a 8).
     Sestupem se dostaneme k mauzoleu "Z", nazvanému mauzoleum Egypťanů. Úředně stanovený průvodce začíná výklad tak, že jde k mauzoleu "A". Poté objasňuje jedno mauzoleum po druhém, až dojde k Pohřebnímu poli sv.Petra ("P"). Tohle však trpí vážným nedostatkem: Petrovo pole je časově první, kdežto mauzolea vznikala až po Petrově pohřbu. Mauzoleum "A" je ovšem důležité, protože v jeho čelním nápisu se uvádí, že se nalézá "IN VATICANO AD CIRCUM" - ve Vatikáně u cirku. Z toho vyplývá, že kolem r.130 po Kr. se toto místo již nazývalo Vatikán, a že Petrovo pohřebiště nebylo "v círku", jak tvrdily některé legendy, nýbrž v blízkosti cirku, jak to nařizoval zákon.
       Pokud postupujeme od mauzolea "Z" do leva, směrem, jímž byla neseno Petrovo tělo k jámě, tedy jdeme po stezce (iter), mezi severní a jižní stranou mauzoleí (viz obr. 8 - 9). U mauzolea "O" nám stojí v cestě mauzolea "U" - "T" - "S". Jsou to však mauzolea poloviční: přední část totiž spíše jen kryla prostor za ní, v němž se nachází místo Petrova prvníhu pohřbu; objevitelé označují tento prostor písmenem "P". Obejdeme-li mauzoleum "T" vpravo, dostaneme se k jižní straně mauzolea "S", které vytvářelo jižní hranici Petrova pohřebního pole "P", a na západní straně přiléhalo k tzv. červené zdi.
       Červená zeď (dnes spíše "šedá") patří už k podstatným částem Petrova pohřbu. Na počátku mohla tato zídka patrně chránit Petrovu jámu před návalem dešťů a následným sesuvem půdy, neboť svah byl od severu k jihu velmi prudký. Podobným způsobem byly odplaveny asi tři hrroby mučedníků i na jiných místech. V konečném úseku se z druhé, vnější strany opíraly o červenou zeď chodníček a schůdky. Po nich se šlo od mauzolea "S" podél mauzoleí "R" a "R1" k mauzoleu "Q". Pod chodníčkem byl dodnes viditelný kanálek (Viz obr. 10). Jím stékala voda od severu k jihu.

1. Pohřby poli

     Pokud jde o červenou zeď, podle názoru první archeologické skupiny, její severní část vznikla asi dříve; jižná část je poněkud nachýlena k východu, patrně proto, aby se dostala přímo pod meuzoleum "S", jež tvoří jižní hranici pole. Východní strana pole je ohraničena mauzoleem "O" - Matucci; podél něho mohla vést nějaká úzká stezka. Severní strana zůstala během prvního výzkumu nepřístupná. Tak se zdálo, že přístup na pole byl možný pouze shora, po schodech, jež byly např. v mauzoleu "O" (Viz obr. 10).
      Pole bylo vydlážděno mozaikou. Byly nalezeny její zbytky: ozdoby měly barvu tmavo zelenou a bílou. Celá podlaha měla sklon směrem na jih, což bylo patrně dáno prudkým spádem svahu. V podlaze byly nalezeny pohřby. Dva z nich (gamma a théta) pocházejí z prvního století po Kr. Gamma patřila dítěti. Je z pálené hlíny. Jde o typ a capuccina, ve tvaru stříšky. Do hrobu vedla shora trubička z pálené hlíny. Touto trubicí se vpouštěly do rakve obětní vonné látky, patrně v úmrtní den. Třebaže šlo o pohanský zvyk, nelze vyloučit, že mohlo jít i o křesťanský pohřeb. Pohřeb pochází z doby před postavením této části červené zdi, protože zasahuje pod zeď. Théta má mj. kus krytiny se stopou razidla z doby císaře Vespasiána (69-79 po Kr.), tedy z doby Petrova pohřbu.
      Druhá skupina hrobů pochází z let kolem 150 po Kr., kdežto třetí skupina ze 4. - 5. století. Celkem šlo asi o 15 hrobů. Některé jsou v těsné blízkosti Petrovy jámy, ale žádná ji nenarušuje (Viz obr. 11).
      Nálezy z katakomb ukazují, že v ústředním hrobě býval vždy buď majitel katakomb, který je nabídl k pohřbu jiným, jejichž těla pak bývala "přiložena" k hlavnímu pohřbenému. Anebo to býval hlavní mučedník, podle něhož pak katakomby obyčejně nesly jméno. Pokud byl v ústřední jámě pohřben Petr, tedy je logické, že "přiložená" těla patřila buď jeho nástupcům (až do Konstantina byli skoro všichni mučedníci), anebo význačným osobám římské církevní obce. Vyznání Věřím... ve svatých obcování znamenalo pro první křesťany jistotu, že pohřbený k mučedníkovu tělu má lépe zajištěnu přímluvu mučedníka, jehož duchovní velikost v nebi byla zajištěna mučednictvím těla na zemi.
       Nápadné je, že čtyři nejstarší pohřby (gamma, éta, théta, jota) vymezují svými západními okraji jakýsi volný prostor, skoro čtvercový, krytý roztříštěnou kamennou deskou, s otvorem uprostřed (Viz obr.11, 14).
        Kolem tohoto prostoru se kromě uvedených asi 15 pohřbů událo mnoho dalších zásahů: loupežné přepady (např. Gótové v 5. a 6. století, Saracéni v 9. století). Největší změny však způsobily jednak přestavby, jednak úpravy podle měnících se stavebních slohů, a nemálo také podle měnící se módy různých projevů zbožnosti. To znamenalo, že předcházející složky se někdy úplně ztratily anebo byly a jsou těžko zjistitelné. Vzít na sebe odpovědnost za archeologický výzkum za podobných okolností znamenalo vystavit se ostrým kritikám, ale i nebezpečí zbloudění. Archeologové hledali pravdu.
      Při určování hrobů se zjistilo, že ani jeden pohřeb nebyl proveden žehem. Mohlo tedy jít o křesťany.
      Od výzkumu zahájeného v roce 1939 bylo jasné, že už od prvních pohřbů v poli "P" byl hlavní zájem trvale zaměřen na jamkovitý prostor pod středem červené zdi (Viz obr. 11 - 12: prostor N1, výklenek, ital. nicchia). Ač se kolem zřizovaly hroby, žádný z nich nenarušoval výklenek. Naopak, nestarší zásah, označovaný zídka "1" (muro), chránil jamku, a to před náporem z jižní strany. Zídka byla stavěna na maltu, omítnuta bíle a červeně natřena. Nalezená část byla dlouhá 56 cm, široká 11-13 cm, vysoká 11-16 cm. Zídka vznikla po hrobě gamma, avšak před červenou zdí, protože zasahuje pod ni. Bohužel bylo nutné ji zbořit, aby výzkum mohl pokračovat. Mohlo jít o první úpravu Petrova hrobu. Nad zídku "1" byla časem postavena zídka "2". Byla méně úpravná a opřena o červenou zeď. To znamená, že byla vybudována až po jejím vzniku.
      Severní bok ústředního prostoru "N - 1" je určen základy jiné zídky, označené "g". Opírají se o červenou zeď a jsou zčásti nad hroby Théta a Gamma.
      Východní strana výklenku "N - 1" je ohraničena hroby Théta a Gamma. Dno jamky "N - 1" je tvořeno násypem. Pod ním se nachází pevná půda v hloubce asi 5 m. Násyp je nejrůznějšího složení: mezi hlínou se nacházely ve velkém množství kovové mince ze všech dob a krajů (49), házené do hrobů od poutníků; např. mince č. 414 je český půlgroš, stříbrný, z doby českého krále Jana Lucemburského (1309-1346).
      Sledujme dále hrubě opracovaný "výklenek N1 (viz obr. 11) na západní straně. Jižní strana výklenku vznikla vyhloubením v červené zdi, a to ve spodu vyhloubením základů, kdežto nahoře, v samé zdi. Zdá se, že výklenek vznikl vysekáním už stojící zdi, což dosvědčují úlomky odsekaných cihel, z nichž část tvoří zeď; a ze zbylé části jsou zde ještě odsekávané úlomky, rozhozené po dně. Na dně výklenku, jak uvádějí archeologové, bylo nalezeno několik lidských kostí, rozhozených a smíchaných s hlínou; byly s velkou pečlivostí posbírány (50). K těmto nálezům v poli "P" se vrací Kirschbaum a M.Guarducci, jak uvidíme dále (viz obr. 13).
     Strop výklenku "1", a tedy podlahu výklenku "2", tvořila uvedené mramorová deska, s otvorem uprostřed. Zřejmě jí už bylo použito při jiném pohřbu, což dokazuje i nápis Publiovi Aeliovi Isidoru staršímu, zasloužilému otci, zbudovali synové... (51) Aeliovo mauzoleum se nachází v pohřebišti pod bazilikou a nese značku "E". Patřilo rodině otroka jménem Tyrannus, jemuž dal svobodu císař Titus Aelius (r.138-161), pohřbený v dnešním Castel Sant´Angelo. Z tohoto mauzolea tedy pochází deska, na níž stojí oltářík - vítězná trofej (tropaion), jímž se honosil římský kněz Gaius (r.199-217). (Viz obr. 8).
     Deska je dlouhá 1,12 m, široká asi 65 cm a silná 3,5 cm. Byla položena nápisem dolů, přičemž levá strana spočívala na zídce "2", kdežto na otvor vysekaný v červené zdi byla přizděna. Později byla položena na jamku a na Aeliovu desku nová deska z drahého mramoru, jemně opracovaná. Uprostřed ní byl vytesán pravoúhlý otvor (západní strana otvoru směrem k východu měřila 25,5 cm, od severu k jihu 19 cm). Zřejmě šlo o přímý přístup k hrobu. Z toho důvodu byl také rozšířen otvor v podložené desce Ailiově (27 x 27 cm). Kromě úprav byly též provedeny ozdoby. Prosté okénko, jakožto výklenek 3, N3, bylo přeměněno v dnešní výklenek pro uložení pallií (nicchia dei Pallii), viditelný z baziliky (52).
      Kolem Petrova hrobu, jenž se nachází na volném poli "P", vznikala mauzolea (řada od "A" k "O" pochází z let 130-180). Zaměříme se na dvě věci: jednotlivé změny uvnitř Petrova pole, a dále to, co se budovalo v těsně přiléhajícím okolí.

2. Hrob v jámě

      Nad výklenkem "1" (N1) byl otevřen výklenek 2 (N2) o rozměrech 72 x 140 cm. Dnes je téměř neznatelný, neboť byl zazděn. Je zajímavé, že osa výklenků "1-2-3" je v pravém úhlu ke "zdi 1", ale není totožná s osou Konstantinovy baziliky; ta se mírně uchyluje k severu. Nad výklenkem "2" je vyhlouben do červené zdi výklenek "3", ovšem zeď již postrádá omítku. Výklenek "3" byl časem upraven. Dnes je z něho výklenek pallií. Na sever od jamky je "zídka g": stojí samostatně, nebyla obložena mramorem, a na hlazené stěně, jež musela být přístupná, je množství nápisů (graffiti), vyrytých od poutníků. Většinou jde o prosby ke svatým, k nimž se připojoval "Kristův řecký monogram"

znamená Christos, kdežto

znamená Jesus Christos. Zdá se, že zde všechno začíná po roce 313, v době Konstaninově, kdežto u sv. Šebestiána před Konstantinem (53). (Viz obr.11 a 16, Viz Pozn.54 v odkazech).
Malý rozměr jamky - Petrova hrobu - zůstával dlouho nezodpověděnou otázkou. Zjednodušeným řešením nálezců byl předpoklad, že celý hrob původně zasahoval pod červenou zeď a že jí byl překryt (Viz obr. 15). Tento názor archeologů první výzkumné skupiny byl podporován též nálezem zídky "1" (Viz obr. 11). Ta podle nich chránila část hrobu pod červenou zdí: byla omítnuta a byla červenou zdí násilně přerušena, a stejný osud, prý podle nich, stihl také zbývající část hrobu. Nálezci překonávali své zřejmé rozpaky také zjištěním, že předpokládaný dlouhý hrob i zídka "1" měly svou osu, kdežto stavitelé Konstantinovy baziliky určili osu baziliky v v pravém úhlu k červené zdi, jež byla poněkud odchylná (Viz obr. 15). Člen druhé výzkumné skupiny, kterou vedla M.Guarducci, A.Prandi, marně „hledal“ předpokládané "zničené" pokračování hrobu pod červenou zdí. My jsme ovšem už zjistili, že Petr ztratil právo na pohřeb i na normální hrob, pro domnělý zločin bezbožnosti, jako sám Spasitel. Stačila pro něj jamka.
     Dále překvapuje, že "Výzkumy" (Esplorazioni) na jedné straně zdůrazňují stálý zvláštní ohled i na výklenek "N1" (od okamžiku vzniku pole "P"), kdežto na druhé straně se snadno smiřují s tím, že tento posvátný hrob mohl být obětován pro stavbu červené zdi, z celkového hlediska bezvýznamné. A dále: pode zdí by se ztratily dvě třetiny těla, a sice srdce a hlava, a navíc by šel přes ně kanálek, svádějící dešťovou vodu! Víme, že kolem r.258 byly ostatky sv.Petra a Pavla přeneseny z katakomb, pod dnešního sv.Šebestiána: u Petra, co by tam bylo ukrýváno? A dnes, čí hlava by se uctívala v Lateráně? Zdá se, že by bylo bývalo prostší, podniknout už v letech 1939-49 výzkum i pod červenou zdí a pod kanálkem; to se ovšem snadno říká dnes, kdy nemáme ponětí, jaké těžkosti se musely překonávat (55).
       V každém případě je zaručeno, že jamka z poloviny prvního století, trofej (tropaion) z konce 2. století, a stánek-kaplička, nad níž dal Konstantin (po r.316) budovat mauzoleum-baziliku ke cti apoštola Petra, jsou jedna a tatáž věc: Petrův hrob. Nikdy jím nebylo pohnuto a nemohl jím pohnout ani Konstantin. Proto k vybudování baziliky nad hrobem (ad corpus) musel odstranit a přepravit část svahu, takže bazilika dodnes stojí v severní polovině na pevné zemi, kdežto v jižní polovině na navezené výplni. Konstantin ani nevynalezl Petrův hrob, ani nezahájil úctu k sv.Petrovi (56). Prostě jen pokračoval, v rozměrech cézara, ale v duchu křesťana.
     Výzkumy (Esplorazioni) byly zveřejněny v roce 1951. Asi po roce uveřejnil jeden z účastníků výzkumu, Enrico Josi, několik dodatků (57). Mimo jiné také on poznamenává, že v jamce "N1" byly nalezeny "lidské kosti starší osoby"; neuvádí ovšem důvod, z něhož se usuzovalo na starší osobu. O zídce "g" dosvědčuje, že byla popsána jmény návštěvníků a prosbami k svatým, a že se tam vyskytuje také Kristův monogram X : zdá se, že Konstantin před rozhodujícím vítězstvím u Milviova mostu viděl praporec s nápisem "V tomto zvítězíš" ("En touto nikas - in hoc vinces"); ale že u nápisu nebyl kříž, nýbrž uvedený Kristův monogram (chrismon). Tak to znázorňuje výjev na jednom náhrobku ve Vatikánu z této doby.
     Josi pokračuje: Avšak ve zmíněné nápisové stěně byl v určité době vysekán otvor, aby uvnitř zdi byla uložena schránka z mramorových destiček, určená pravděpodobně pro úschovu ostatků. Pak to bylo uzavřeno vrstvou vápna, které přikrylo částečně i nápisy. To se nepochybně stalo před zahájením Konstantinovy stavby, která přikryla zeď i všechno ostatní až do dnešní doby. Po uveřejnění zprávy o výzkumu (Esplorazioni) zjistil prof. Antonio Ferrua řecký nápis, vzývání "Petr(e)". podal o tom zprávu veřejnosti. (58) Podle Josiho původně našel ferrua nápis na červené zdi, za mramorovou schránkou. Odtud se pak propadl níže.
     Překvapuje, že autoři Esplorazioni vědí o schránce ukryté a pak objevené ve zdi "g", avšak mlčí o tom při zkoumání Petrova hrobu "N1-N2-N3", a zmiňují se o tom až při popisu Konstantinových stavebních úprav (59). (Viz obr. 16)

3. Okolí pohřebního pole "P"

      Víme již, že pole bylo obklopeno mauzolei "O", "U", "T", "S", "R", "R1", "Q" (Viz obr. 8, 9, 10). Podrobný a odborný popis jednotlivých mauzoleí spadá do dějin a do hodnocení celého pohřebiště pod bazilikou. Nás zajímá jejich vztah mezi sebou a k poli "P" (Viz obr. 10). Dále, jejich vztah k současné bazilice nad polem "P" (Viz obr. 17)
      Nejdříve, uvádí se v "Esplorazioni", bylo v těchto místech několik osamělých hrobů přikrytých stříškou ve tvaru kapuce (a cappuccina), vyhloubených do holé země na otevřené pastvině Vatikánského kopce. Avšak během druhého století se svah začal plnit nákladnými mauzolei a několik z nich jich bylo postavena ve tvaru podkovy přímo kolem Petrova pole ze tří stran. Severní strana byla příkrá. Zůstala nezastavěná, snad tam byly i schody, vedoucí k Via Cornelia (Viz obr.2).
     Celý blok okolo pole "P" byl dovršen uspořádáním stavby "Q" a zbudováním schodků, jimiž se mohlo vystoupit do "Q" od mauzolea "S" podél červené zdi: umožňoval to svah (clivus), jenž prý v sobě skrýval Petrovo tělo, jehož jedna část zůstala v jamce "N1", jak nedoloženě uvádějí "Esplorazioni" (60).
    Konstantin nechtěl nic jiného, než důstojně zvelebit Petrův pomník (trofej-tropaion), zbudovaný v podobě oltáříků N1-N2-N3. To znamenalo postavit baziliku, jejímž ústředním bodem by byl hrob, a tedy pole "P". Z toho důvodu zasypal celé rozsáhlé pohřebiště bez ohledu na to, zda šlo o hroby pohanské či křesťanské... Kněžiště baziliky bylo umístěno nad pole "P" a nad okolí mauzolea "R", "R1","Q" a nad část "S" (Viz obr.9, 17, 18). Zničeny byly i ty okraje červené zdi, které převyšovaly výšku náhrobku, jak jej upravoval Konstantin. Nedotčeny zůstaly stěny mauzolea "S" a zídka "g". A právě v této době... byl vyhlouben ve zdi "g" zmíněný prostor obložený mramorem. Řekli jsme, pokračují autoři "Esplorazioni", že na části zídky "g" se dodnes zachovaly vryté nápisy, kdežto na zbytku byla nanesena omítka... Téměř uprostřed popsané stěny, kde splývá obojí omítka, je otvor... (61) Prostor měří 77 x 29 cm a má výšku 31 cm (62); protože však prostor byl vysekán, má nepravidelné rozměry... krátký bok západní spočívá na omítce červené zdi... V této schránce jsme našli částečky organických látek a kostí, promíšených hlínou, kousek olova, stříbrná vlákna a peníz hrabat z Limoges, datovatelný do 10. - 11. století... (63) Předměty se tam mohly dostat i splavením za dešťů.
    Jeden z badatelů, kteří se účastnili archeologického výzkumu v letech 1940-49, Engelbert Kirschbaum TJ, vydal v roce 1957 knihu. Opravuje v ní a doplňuje některé poznatky "Esplorazioni" podle nových objevů, získaných za uplynulých šest roků, ale i podle podle svého osobního vidění záležitosti (64).
     Především se brání proti posměšným výtkám, že Vatikán prý zahájil výzkum nikoli proto, aby "hledal" Petrův hrob, ale aby jej "našel". Vždyť přece i Schliemann "hledal" Tróju, aby ji "našel"... Kirschbaum popisuje výzkum, jak opravdu probíhal, od podlahy baziliky směrem dolů: od "N3", čili od výklenku pallií, na úroveň 1. až 4. století - od Petrova pohřbu do začátku Konstantinovy stavby (65).
     Kirschbaum líčí výzkumný postup jako vzrušující dobrodružství, při němž se však neopomíjela žádná vědecká záruka: kopalo se, fotografovalo, měřilo se, obětovaly se prvky druhotné, aby se zjistily podstatné. Byly ověřeny výklenky N1 - N2 - N3 i červená zeď. Na zdi "g" je úplný prales vrytých nápisů. Autor vysvětluje malý výskyt Petrova jména tím, že od r.258 až do roku asi 300 byly ostatky obou apoštolů v katakombách sv.Šebestiána (66). Zmiňuje se též o epigrafickém úsilí M.Guarducci o vysvětlení nápisů na zdi "g" (67). Především ho ale upoutává jiná věc: Na spodním okraji zdi "g"... byl otvor ve stěně, jímž se mohl zahlédnout čtvercový prostor... a v něm jsme našli schránku z mramoru..." Podle Esplorazioni byl prostor sám vystužen mramorovými destičkami; podle Josiho a Kirschbauma šlo o schránku vsunutou dovnitř, a to ještě před Konstantinem. Popisuje obsah schránky, jak jej už známe, a klade otázku: Co však bylo uvnitř původně? Její obsah byl časem vyprázdněn, pravděpodobně úzkým otvorem, jímž byla vsunuta dovnitř. Jedině maličké zbytky kostí, ztracené v zemi, nám dovolují domýšlet, že mohlo jít pravděpodobně o posvátné kosti (68). Této domněnky se pak uchopí M.Guarducci.
        Kirschbaum podrobněji rozvíjí Josiho narážku na řecký nápis PETR EINI. Okraj zdi "g", v němž byla schránka, umožňoval zahlédnout přilehlou červenou zeď, pokrytou různými črty, v přítmí stěží čitelnými: Teprve později, jakoby náhodou dodnes nevysvětlenou spadl dotyčný kousek červené zdi dolů. Sebrán, mohl být zkoumán... a tak se zjistilo, že řecká písmena znamenala nedokončené jméno PETR... Zřejmě bylo napsáno ještě před postavením zdi "g", která je zastiňovala, snad ještě ve 2. století (69). Také podle Kirschbauma našel úlomek Ant.Ferrua, a sice po uveřejnění svazků Esplorazioni.
      Otázka hrobu ho zneklidňuje: Rozměr jamky (N1) dnes neodpovídá ani polovině běžného hrobu. Nelze vyloučit, že posmrtné zbytky apoštola byly v takovém stavu, že jim stačil tak malý prostor; to však není - podle něho - pravděpodobné. Dochovalo se nám jen to, že Petr byl ukřižován. Není nic známo o tom, že by byl rozsekán anebo aspoň zčásti spálen. Navíc máme náznaky, a to je příznivé, které napovídají, že první hrob byl již delší než dnešní. Tak např. zakřivený směr v základech červené zdi právě v tomto místě... Dále přerušení zídky "1": nezasahovala i ta pod červenou zeď spolu s hrobem? Nešlo o zajištění přístupu k "R" - "Q" ? Podle něho šlo prostě o realistické nutnosti, které tehdy nikoho nepohoršovaly, naopak zajišťovaly hrob: úcta k apoštolovu hrobu byla ještě daleko vzdálená od skoro pověrečného uctívání v pozdním středověku (70).
     Kirschbaum ovšem také ví, že Petrův hrob - pokud byl vůbec povolen policií, musil být nízký, nenápadný, nepozorovatelný (humilis), protože šlo o popraveného "politického" zločince. Tyto zákony platily až do roku 313, do vyhlášení svobody vyznávání evangelia. Sám doznává, že původní tropaion byl pouze pohanský náhrobek a žádná křesťanská svatyňka s oltáříkem: dokazují to nálezy v římské Ostia Antica (71).
     Máme však doklady, že by Petrův hrob býval předmětem pověr? Kirschbaum dále tvrdí: Jak jsme zjistili, šlo o hrob překrytý pouze několika krytinami (tegole). Po jejich odstranění z hrobu zůstala jen hlína a kosti. A v tomto stavu jsme našli Petrův hrob. (72) Našli tedy pravou původní, po staletí nedotčenou podobu! Vědecký závěr, především z archeologického hlediska, může být jedině tento. Nedotknutelnost hrobu vyplývala také z okolnosti, na kterou upozornil sám Kirschbaum: péče o Petrův hrob nebyla nikdy záležitostí jenom soukromého zájmu, nýbrž celé věřící obce. Je to jasné právě z poslední úpravy celého Petrova pohřebního prostoru kolem let 130-160, kdy byl Petrův hrob obklopen mauzolei "O" - "U" - "T" - "S" - "R" - "R1" - "Q", což vyžadovalo společnou dohodu o zabezpečení Petrova hrobu: že by však tento byl zároveň ze dvou třetin zničen jen pro záchranu kanálku a schodků mezi "S" a "Q" ? To je nepodložená domněnka! Dnes je přijata skutečnost, že Petr nemohl mít první pohřeb jinak než v jámě (70 x 80 cm).
        Kolem roku 258, za císaře Valeriána vypuklo jedno z nejúskočnějších pronásledování křesťanů: zabít biskupy a kněze! Zničit hroby mučedníků! V odborných kruzích převažuje názor, že se v této době dostaly ostatky sv. Petra a Pavla do katakomb u sv.Šebestiána (73). Podle Josiho tam byly uschovány pouze hlavy - a to přijímá také Kirschbaum - a sice až do začátku 4. století, kdy bylo možné vrátit hlavy na svá místa (74). Jejich přenesení do lateránské baziliky je doložena v době Alexandra III. (1159-1181).      To však nevylučuje, že by se to nestalo už dříve: snad za vpádu Saracénů roku 846?
Když se nevyskytnou vážnější námitky, Kirschbaum by navrhoval tento sled událostí kolem pohřbu sv.Petra:
- tajemná jamka, r.67-130,
- trofej, r.140-258,
- Sv.Šebestián, r.258-300,
- zídka "g", r.300-320,
- Konstantinona bazilika, 4.- 6. století,
- oltář Řehoře Velikého (ad caput Petri), 6.- 8. století,
- Laterán, nejpozději r.846.
Časová určení jsou jen přibližná (75).
      Závěry: HROB U NERONOVA CIRKU VE VATIKÁNU je prostě hmotný archeologický nález. To, že zatím může být jen Petrův, je logický závěr na základě písemných zpráv. Potvrzuje jej také důvod z mlčení (argumentum ex silentio): mlčení o jakékoli jiné možnosti, nebo to, že si dosud žádné místo nečinilo nárok na Petrův hrob. Otázka kostí, jak Petrových, tak ostatních v blízkosti hrobu, se dá řešit až po ukončení jejich antropologického výzkumu. Dosud šlo spíše o osobní dohady, někdy poznamenané emocemi.

VI. Ostatky

      Sledovali jsme několik zmínek o kostech, nalezených jednak na okraji jamky, jednak v jiných hrobech na celém poli "P": Viz obr. 10. Také Kirschbaum o nich věděl, ale nevěnoval jim odbornou pozornost, protože podle něho prý kosti nepatřily k vlastním předmětům archeologie (76). Roku 1953, tedy po uveřejnění Esplorazioni, byla jmenována druhá skupina pro archeologický výzkum pod bazilikou sv.Petra. Vedla ji prof. Marguerita Guarducci, hlavně pro výzkum nápisů (epigrafie), kdežto pro výzkum místopisný (topografie) si Guarducci vybrala svého přítele prof. Adriana Prandi, architekta.
      Guarducci si především ověřila všechny dosažitelné písemné prameny, uvedené však většinou již v Esplorazioni. Prověřila si také nálezy v pohřebišti (nekropole). Hlavně se však soustředila na pole "P". Doplnila některá datování nálezů a pohřbů pod bazilikou a v okolí, především pokud jde o první století, čili o dobu Petrova pohřbu. (Např. lampička v blízkosti Petrova hrobu má podle ní razítko L.Munatius Threptus, a vznikla prý tedy kolem r.70 po Kr.) Zjistila dále, že asi do roku 130 se v místě dnešní baziliky pohřbívalo na otevřeném prostranství (sub divo). Tím více to platilo o době Petrova pohřbu. Proto mohl být zahrabán v objevené jamce. Guarducci však sama neučinila žádný nový archeologický objev.

1. Hrob a kosti sv.Petra

       Guarducci přezkoumává otázku hrobu - stále ovšem v závislosti na Esplorazioni - v pracích, které nakonec vyúsťují v její ostrou odmítavou kritiku (77). Uvidíme však, do jaké míry je toto její odmítání podložené skutečnostmi. Kniha Petrův hrob (La tomba di Pietro) přehledně shrnuje vše, co je známo ze starých písemných pramenů, a jaké jsou nové archeologické objevy. V rozhlasovém projevu na Štědrý den roku 1950 ohlašoval Pius XII. radostnou zprávu, že právě v tomto milostivém létě byl archeologicky zjištěn hrob apoštola Petra pod vatikánskou bazilikou. Guarducci se zabývá tímto nálezem v knize Petrovy ostatky pod konfesí vatikánské baziliky (78), ale spíše už také ve vztahu k tomu, co hrob obsahoval: k ostatkům, ke zbytkům kostí. První část knihy nese stejný název jako celá kniha.
Nalezené ostatky se i podle autorky mohou rozdělit do tří skupin:
1) Kosti, ležící pod základy červené zdi, na kraji výklenku "N1".
2) Kosti, nalezené na poli "P", především v těsné blízkosti kapličky N1-2-3.
3) Kosti ukryté ve schránce, zazděné do stěny "g" (Viz obr.10).
      Na počátku výzkumu, v době Pia XII., převažoval názor, že Petrovy kosti jsou ty, jež se nacházejí v jamce "N1", pod červenou zdí. Chyběla lebka, neboť - jak se říkalo - byla v roce 258 ukryta na Via Appia (ad catacumbas), a později přenesena do Lateránu. Ovšem dokázáno to nebylo. Ostatní kosti, nalezené na celém poli "P", se prostě přehlížely. Pokud jde o schránku ve zdi "g", Guarducci ostře kritizuje předchozí skupinu, že jí věnovala tak malou pozornost. Ona sama našla schránku, ovšem již přesypanou do dřevěné krabice, nesoucí nápis, že pochází ze zdi "g". Uložil ji tam mons.L.Kaas, pověřený Piem XII., aby řídil výzkum: avšak potom na ni asi prostě zapomněl. Guarducci ji našla roku 1953. O tři roky později Pius XII. pověřil prof. Ven. Correntiho antropologickým výzkumem všech kostí. Correnti předpokládal, že kosti ze zdi "g" náležely pouze jedné osobě. Odborně však prozkoumal všechny nalezené předměty.
      Na kostech ze zdi "g" byly zjištěny rudé skvrny purpurového původu: pokud šlo o Petra, nebyla jeho mrtvola zahalena do purpuru? Do látky králů a velekněží? Když ne po smrti, tedy při přenosu ke zdi "g"? Kam se však ztratil zbytek Petrových kostí? Zatím nevíme, uvádí prof.Guarducci.
     V každém případě HROB je zjištěn. Kosti ze zdi "g", uvádí Guarducci, patří jedné osobě, mužského pohlaví, ve věku 60-70 let, vyšší a silné. Ten, kdo vybral kosti z jamky "N1" a ukládal je do zdi "g", podle Guarducci jistě věděl, o koho jde. Potvrzuje to prý i nápis PETR... ENI - PETR JE ZDE. (79)
      V druhé části knihy se uvádějí závěry antropologických zjištění: dnes ovšem víme, že došlo ještě k dalším antropologickým rozborům. Proto je lépe vyčkat na konečné výsledky. Rozbor byl svěřen různým univerzitám a měl by být rozhodující.
     Od roku 1952 spolupracoval s Guarducci též Adriano Prandi. Z důvěrných pramenů se dovídáme, že v době vatikánských výzkumů byl středoškolským profesorem italské literatury (lettere) na římském gymnáziu Visconti. Ve stejné době vzniklo přátelství mezi ním a Guarducci, která měla vliv na přidělování univerzitních kateder. Jeho přítelem se stal též ing.Galeazzi, správce budov Vatikánu, který ho pověřil vedením oprav, např. zdi, která spojuje Andělský hrad s Vatikánem, věže vatikánského rozhlasu, aj. To mu usnadňovalo také účast na výzkumu.
     V roce 1953 uveřejnil Prandi první menší práci. Ta mu umožnila vyučování na univerzitě v Bari. Obsáhlá byla práce Hrob sv.Petra z roku 1963; před ní však vyšla kniha Archeologický prostor vatikánské Konfese, doklady z II. století (80). Po náboženské stránce byl Prandi - zdá se - nevěřící. Pokud zde byl Petrův hrob, tedy podle Esplorazioni zasahoval pod červenou zeď. Prandi jej tam tedy hledal, ovšem nenašel jej. Umožnilo mu to ale porušit půdu pod "N1" až do hloubky asi pěti metrů, takže kamenný příkrov, na němž stál oltářík "N2", je ve vzduchu (Viz obr.12). Dále, a tím se postavil proti všem odborným autoritám, Prandi uznával trofej, avšak jenom jako památníkový pomník, v žádném případě nikoli jako hrob! Tyto a jiné názory donutily Guarducci k propuštění Prandiho. Je zajímavé, že když Guarducci odmítá např. mong. Kaase nebo Ant.Ferruu, propadá někdy až útočné jízlivosti. Když však má odmítat Prandiho hypotézu, říká např.: Je sice pravda, že někdo tvrdí opak než já, ale věc je tak jasná, že se jí nemusím podrobněji obírat... Jde o Prandiho.
     Kniha Archeologický prostor... byla vydána Vatikánem roku 1957. Druhá Prandiho práce, Hrob sv.Petra (81), byla vydána o šest let později.
    M.Guarducci, energická Toskánka z Arezza, byla prý obrácena na křesťanskou víru jako vysokoškolačka zásluhou mons. Montiniho, pozdějšího Pavla VI. Těšila se prý jeho plné důvěře. To rozhodlo též o jejím pověření k výzkumu. Jejím oborem však byla epigrafie, nauka o nápisech. Své nálezy u sv.Petra uveřejnila v důkladné, dvousvazkové práci (82).
     Ústředním bodem však pro ni zůstávaly Petrovy kosti. Byla to asi i její "záruka", když Pavel VI. dne 28. června 1968, tedy v předvečer svátku obou apoštolů, ohlásil, že byly nalezeny Petrovy ostatky, a že ověření nálezu se ponechá odborníkům. Do práce se pustila i Guarducci. Znovu zkoumá rok umučení, 64 ?; probírá osobní nepříznivé vlastnosti lidí, kteří se zúčastnili prvního výzkumu v letech 1939-1949, a vyvozuje z nich případné nedostatky ve výzkumu: jenže co když se jednou někdo pokusí udělat totéž také s ní?

2. Kritika kritiků

     Roku 1974 vyšlo třetí, doplněné vydání Kirschbaumova díla (19). Autor upozornil na nesmírné těžkosti, za jakých začínal a probíhal výzkum pod bazilikou: kopalo se v noci, za války, bez peněz a bez moderních prostředků, bez cizích odborníků... Probral námitky, které už většinou během doby byly objasněny. Důležitá je kapitola Kritika kritiků (83). Zde se připouštějí některé nedostatky v postupu i nepřesnosti v Esplorazioni, avšak kladné přínosy převyšují. A navíc, omyly byly opraveny během doby. Odpovídá i Prandimu, který je zděšený přítomností jamky "N1" a posedlý myšlenkou, že šlo jen o základ památníkového sloupu. Důkazy? - ptá se Kirschbaum. Ale Prandi je nevyslovuje. Zřejmě z toho důvodu, že chtěl přimět Guarducci, aby to učinila ona sama. Ta, pokud jde o pohřbívání ve Vatikánu v prvním století, napsala: Někteří badatelé mysleli, že tu v prvém století pohřby nejsou, a vyvozovali z toho i nepřítomnost apoštolova hrobu. Další pátrání však dokázalo, že se zde pohřby konaly už od prvního století (84). A udává zaručené doklady (85). Kdo jsou ti někteří? Prandi!
      V letech 1969-1970 píše Guarducci otevřeněji: Adriano Prandi připouštěl jakési "něco" - cosi jako pomníček, určený k tomu, aby označoval neobyčejně význačné místo. Ale já se domnívám, že šlo spíše o něco, co mělo chránit Petrův hrob během stavby červené zdi. V každém případě jsme zajedno v názoru, že jamka "N1" dokazuje, že první křesťané připisovali tomuto místu velikou důležitost (86).
     Roku 1975 však Guarducci mluví už docela jasně. Jde o článek "Petrův hrob na jedné stránce dokladů LIBER PONTIFICALIS a na dvou prvokřesťanských medailích" (87). Na uvedeném místě se popisuje Konstantinova úprava Petrova náhrobku v poslední době před vybudováním baziliky, rozhodně v dohodě s římským biskupem sv.Silvestrem, a asi nikoli bez účasti Konstantinovy matky sv.Heleny. Latinský nápis říká: V téže době císař Konstantin zbudoval nad Apollonovým chrámem baziliku blaženému apoštolu Petrovi, přičemž znovu upravil hrobeček (loculus) s tělem sv.Petra takto: zmíněný hrob ohradil ze všech stran kyperskou mědí, takže je zabezpečen, a sice v těchto rozměrech: u hlavy pěst stop; v nohách pět stop; na pravé straně pět stop; na levé straně pět stop; ze spodu pět stop. tak tedy tělo blaženého apoštola Petra uzavřel a přikryl. A ozdobil jej shora sloupy z porfyrového mramoru a jinými závitovými sloupy, které dopravil z Řecka (88).
        Několik těchto Konstantinových závitových sloupů se nachází na oltářích v dnešní bazilice. Bernini podle nich vytvořil čtyři sloupy, na nichž spočívá měděný baldachýn nad hlavním oltářem.
      Guarducci se snaží seřadit zákroky od Petrova uložení až do Konstantinovy úpravy takto: Mučedníkovo tělo, sňato s kříže, mělo první útulek v prostinkém hliněném hrobě, na sever od cesty, která šla podél Neronova cirku. Tento hrob, před kterým tam už byly i jiné hroby, byl, jak je vidět, trvale střežen a chráněn. V druhé polovině 2. století byl nad ním postaven "stáneček", jichž známe z té doby v Římě nemálo... trofej, připomenutá Gaiem... Později, kolem roku 250, byla na severní straně trofeje postavena zídka "g"... ta se pravoúhle opírala o známou červenou zeď..., která sloužila jako pozadí pro trofej. Koncem 2. století byla zídka "g" zaplněna drahocennými nápisy křesťanů. Po vyhlášení míru s Církví - roku 313 - měli císařští stavitelé při stavbě baziliky zachránit z trofeje, co se dalo. Ve zdi "g" ponechali malou skrýš, vysekanou pro uložení Apoštolových kostí, jež byly vybrány z hrobu v zemi. Pak oblíčili zídku "g" "hrobečkem" i s nápisy a s příslušnou částí červené zdi, do jakéhosi čtyřúhelníku, obloženého drahocennými kachličkami z porfidu a z frýzijského mramoru. Tento obklad byl vytvořen na severní, jižní a západní straně, kdežto z východní strany zůstávala trofej přístupná...
       Takovýto stav zjistili archeologové při prvním výzkumu (1939-1949) a pokusili se jej znázornit vytvořením malého modelu - makety v podobě oltáříku (Viz obr. 14, 16).
Guarducci se vrací k výrazům: "cuius loculum cum corpus sancti Petri ita recondit..." a uvádí: Jde o místo, kde Konstantin, nebo někdo jiný místo něho, uzavřel a zebezpečil apoštolovo tělo. Výraz "loculus" nikdy neoznačuje pohřeb v zemi, nýbrž schránku-rakev, především takovou, která je uložena ve zdi. Též slovo "uzavřel" znamená "uložil" do nějakého nového otvoru. A tak slova latinského úředního pramene potvrzují názor mnou (Guarducci) navržený a tolikrát obhajovaný, že totiž v Konstantinově době, když měli s konečnou platností upravit "locus Petri", vzali zbývající Mučedníkovy kosti z původního hrobu v zemi, zavinuté do drahoceného hávu z purpuru protkaného zlatem, a uložili je, jakoby do druhého hrobu, do otvoru úmyslně připraveného uvnitř zdi "g", která tvoří část nově upraveného náhrobku (89). Odtud byly vyjmuty L.Kaasem, přemístěny do dřevěné krabičky (1940-1949), a pak nalezeny prof.Guarducci (1952-1958), což výslovně přiznává i Kirschbaum (90).
     Je zajímavé, dodává Guarducci, že hlína přischlá k nalezeným kostím, dosvědčuje, že ležely v zemi, jak to víme o Petrovi. Petrografický výzkum hlíny na kostech prokázal, že jde o stejnou hlínu jako v jamce, kdežto hlína na jiných místech Vatikánu se od ní liší.
     Jistotu o přítomnosti Petrova hrobu v Římě za Konstantina zaznamenal i biskup Eusebius z Cézareje v Palestině, který se osobně stýkal s Konstantinem (91). Prof.M.Guarducci měla za pontifikátu Pavla VI. neomezené možnosti výzkumu. Po smrti Pavla VI. prý Guarducci musela odevzdat všechny klíče od přístupů do podzemní baziliky: směla tam pracovat jen pod dohledem, jak to nařizoval pracovní řád všem. Na to si ovšem těžko zvykala. Nikdy se s tím plně nesmířila. Nejednou jsem toho býval trapně svědkem. Ale její odrážení kritik namířených proti ní, a těch přibývalo, když neměla oporu u Svatého Otce, se stávalo stále víc a více osobní, stále jednostrannější, podložené subjektivně: tím se ovšem stávala stále zranitelnější. Příznivě nakloněn jí zůstával Fr.Vacchini.
        Zřejmě nebude na závadu všimnout si kritiky namířené i vůči nejvyšší vatikánským kritikům, vůči papežům, z doby archeologického výzkumu. Roku 1981 odcházel do důchodu ing.Fr.Vacchini, vedoucí Technického oddělení stavebního úřadu (Fabbrica di San Pietro) - za pěti papežů: Pia XII., Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I., a Jana Pavla II. Přitom sdělil novinářům své dojmy (92).
       Pius XII. odstraňoval faraonskou okázalost, zkrátil kardinálům vlečky, zavedl elektrické osvětlení baziliky: Byl jsem zdrcen tím, jak hluboce byly utlumeny lidské vztahy, navenek bezvadné, ale neuvěřitelně ledové. Prostě všude byla stopa povahy Pia XII... Jak došlo k archeologickému výzkumu? Při pohřbu Pia XI. zjistil Pacelli, že je nutné snížit podlahu "podsklepení" pod bazilikou, a tak jsme začali kopat... Nakonec, přes všechny těžkosti, jsme hrob našli... Každý nález byl podroben pečlivému vědeckému ověření a závěr byl jednomyslný: téměř po dva tisíce letech jsme vynesli na světlo hrob a ostatky zakladatele římské církve... Mons. Kaas chodíval k Piovi XII. každý večer a podával mu zprávy. Pius XII. sám sestoupil do výzkumu dvakrát či třikrát. Když jsme našli hrob, očekával jsem několik slova na poděkování. Ale Pius XII. byl poněkud "otrávený", protože spěchal s oznámením nálezu pro "milostivé léto" 1950, a my jsme nebyli hotovi... (93) Uslyšíme však, že prý Vacchini ani nekopal, ani nic nenašel...!
       Jaké byly vztahy mezi mnou a Janem XXIII. ? - Nádherné! Dobrák, lidský... Časně ráno a pozdě večer sestupoval do baziliky, zastavoval se u oltářů a modlil se... Největším problémem bylo sestavit koncilovou aulu... O výzkumu se ing.Vacchini nezmínil.
       Pavel VI. ... měl okouzlující osobnost. Uprostřed lidí se ho však zmocňovala jakoby bázlivost. Velkým problémem byla půjčka Michelangellovy Sedmibolestné do Ameriky. Ani zde se však ing.Vacchini nezmínil o výzkumu.
       Vacchini odešel do důchodu za Jana Pavla II. Měl jsem příliš málo času... Skutečně, za tohoto papeže se vatikánské ovzduší velice změnilo... Řekl bych, ochladlo. Polští kněží obsadili v těchto dvou letech vatikánské úřady a kongregace. Udržují určitý odstup, nedůvěřivost - vůči všemu a všem, a papež se mi nezdá o mnoho jiný. Chci říci, že ta srdečná a nenucená povaha, otevřená, která získává lásku zástupů, platí jen venku, a ve Vatikánu po ní není ani stopy. Mám dojem,, že Wojtyla nevidí Svatého Petra jako svůj domov... Přijal několik pracovních návrhů, ale bez nadšení, aniž by připojil něco svého...
     Vacchini ovšem moudře upozornil - pokud jde o Jana Pavla II. - že s ním byl ve Vatikánu příliš krátkou dobu, takže nemůže zatím pronést ucelený posudek (94). Ve skutečnosti Jana Pavel II. měl zájem o výzkum! Říkalo se, že během prací třetí skupiny (po Guarducci) sestoupil až ke hrobu, a mimo jiné se tázal: Je tu ten hrob, nebo není!? Mně to můžete říct! Protože není-li zde, římský biskup není hlava Církve, a tedy já nejsem papež. Sbalím kufry, vrátím se do Krakova a mám pokoj... Prý dostal odpověď: Svatosti, můžete tady zůstat, je to jisté... Jan Pavel II. se zaníceným souhlasem sledoval také nové práce, vedené mong. Zaninim. Bude o ních dále pojednáno.

3. "Maffia" ?

     V říjnu 1989 vyšla Margheritě Guarducci další kniha. Nese název Hrob svatého Petra (95). Kulturní měsíčník "30dní" se ke knize vrací článkem Kde skončil Petr?. Tučný podtitulek říká: Margherita Guarducci, vědecká pracovnice, která objevila Apoštolovy kosti, volá na poplach: Ve jménu falešného ekumenismu se kdosi snaží skrýt a zatajit ostatky! Nakonec Stefanie Falasca (SF) shrnuje své úvahy pod titulem "Přikryjme to náhrobním kamenem": Říká se, že Pius XII. se rozhodl zahájit kopání pod vatikánskou bazilikou po staletém váhání. Dnes se objevy zahalují mlčením PROČ? Odpovědi však čerpá SF někdy přímo doslova z kmihy... A těžko lze připustit, že by ilustrace Laury Schwarzové (tvář s dýmkou pod germánskou přilbou ve tvaru svatopetrské kopule) mohla zachránit ubohost obsahu.
      Kulturní časopis "Katolická civilizace", řízený jezuity, přinesl odpověď jak na knihu, tak na články. Jde o první úřední odezvu, a to ze strany Antonia Ferruy, jediného, dosud žijícího ze čtyř archeologů, kteří v letech 1940-49 našli Petrův hrob ve vatikánském podsklepení (97). Guarducci - podle Ferruy - opakuje v podstatě totéž, co napsala již roku 1983 (98). Také tato její kniha je vítána velkým potleskem novinářů. Novinkou je, že Guarducci vřazuje své vzpomínky jako součást dějin celého výzkumu, a tedy již od let 1940-1951, a pak od roku 1952 až do dnešní doby (99). Přitom však sama říká, jak upozorňuje A.Ferrua, že poprvé vstoupila pod S.Petra roku 1952. Z čeho se tedy rodí její vzpomínky na věci, na kterých nikdy neměla účast?
       Výzkum nebyl zahájen na pokyn Pia XII. nýbrž to byla výlučně myšlenka mons.Kaase, a Pius XII. ji schválil. Při prohlubování prvního otvoru pro sarkofág Pia XI., E.Josi a já, A.Ferrua jsme zjistili, že nejde o okraj Neronova cirku, ale o bohatou římsu luxusní stavby. Sestup byl zahájen. Nikdo neměl tušení o možnosti "plánu": dobrodružství bylo vedeno mons.Kaasem, jenž si musel být vědom hranic svého vlivu na Pia XII., kdyby věc selhala. Mons. Kaas přizval svého přítele E.Kirschbauma, archeologa. Ten doporučil přizvat jako archeologa mne, A.Ferruu, oba jezuity. Proč Guarducci píše, že jsme tam byli oba jen jako novináři? Architekt B.M.Apollonj-Ghetti měl pořizovat reliéfy nálezů. Čtveřice Josi, Ferrua, Kirschbaum a Apollonj provázeli celý výzkum , a mons.Kaas obvykle vyžadoval jejich radu, nebo aspoň názor... Z uvedeného posudku ing.Vacchiniho ohledně papežů by se mohlo zdát, jakoby také on měl přímou účast na výzkumu: Začali jsme kopat... našli jsme. A Guarducci to vlastně potvrzuje, ba obviňuje Ferruu a ostatní, že mu vlastně překáželi... Podle Ferruy, Vacchini jednak přišel později, jednak měl své úkoly nahoře v bazilice: dole nic nekopal, nic nenašel.
     Osobní vášní prof.Guarducci zůstávají Petrovy kosti. Ale jejím vlastním vědeckým oborem je epigrafika, tedy nápisy. Po roce 1958 zakládá a šíří tzv. mystickou kryptografii, což by však znamenalo napřed zjistit vrytá písmena, pak jejich možný tajemný vztah jako skryté poselství, a nakonec vyvodit závěry. Ferrua, rovněž světově proslulý odborník v oboru epigrafiky, prohlásil, že zde u Guarducci jde o záplavu slov, ale nepatrně přesvědčivé důkazy. Dále, vlastně jenom ona sama četla a zapsala vryté znaky i jejich tajemné vztahy: našla jich tam prales, ale dnes i podle ní se prý některé staly nezjistitelnými. Čirým výmyslem prof.Guarducci je nápis kolem dvou hlav v mauzoleu Valériů - "H". Ferrua odpovídá dosti obšírně na urážlivé obžaloby stran řeckého nápisu na odpadlé omítce červené zdi PETI...EN I... S dovolením mons.Kaase vzal úlomek k sobě a po jeho nečekané smrti jej vrátil. Jedno čtení: PETR JE ZDE, by pocházelo z doby, kdy zde Petrovo tělo bylo; druhé čtení, sporné, ale možné, by říkalo: PETR UŽ ZDE NENÍ, a pocházelo by z let 250-300, kdy byl ukryt ad Catacumbas. (100) Konečný, pravý smysl se stále ještě hledá: nápis totiž není úplný.
     Dne 31.března 1990 se "Il Sabato" znovu vrací ke vztahu mezi Ferruou a Guarducci (101). Pina Baglioni (PB) však uznává především autoritu těch, kdo výzkum dělali. Její článek Nevolnost z Petra, protože z některých Ferruou uveřejněných vět je znát pouze "nevolnost", ale přímo hnus nad Guarducciným výlevem stejných, tolikrát už vyvrácených nápadů. PB připojuje podtitulek: Vyšla Guarduccina kniha - puma! Hlavní obžalovaný se ubránil... Ale proč ukryl důkazy o Apoštolově hrobě?!
      Jde o úlomek omítky s nápisem PETI... EN I... Ferrua píše: S dovolením mons.Kaase jsem si jej ponechal a žárlivě střežil ve své cele. Po Kaasově smrti jsem jej odevzdal jeho nástupci a řekl jsem mu o předsevzetí napsat o tom studii, jakou by to zasluhovalo... Přál mi, aby to bylo co nejdříve (102). Článek, předaný do tisku v roce 1952, však nesměl být zveřejněn: Pro odpor Vatikánu. To mě velice zamrzelo, protože moje práce byla uprostřed zastavena. V životě se však stává i taková věc. Ferrua naznačil, že zákaz vyšel z okolí Pia XII. A dodává: Oznámil jsem svým spolupracovníkům nález a radil jsem jim, aby jej zařadili do konečné zprávy jako potvrzení, že se to dá číst jako jméno Petrovo. Měli jsme však i jiné těžkosti, hlavně s dokončením reliéfů, a tak jsme se rozhodli nevracet se k tomu." Tolik Ferrua.
      Podle Ferruy - píše dále PB - všichni o úlomku věděli. Guarducci to však popírá." Čteme-li ovšem další řádky, Guarducci doznává, že o nálezu věděli všichni, od Pia XII. až po ni. Pisatelce pohovoru s Ferruou musíme poděkovat také za tento záznam: Avšak ne všichni ve Vatikánu smýšlejí stejným způsobem. Mons. Michele Basso, bývalý vedoucí "Úřadu pro výzkum pod bazilikou", prohlašuje: "Článek prof.Ferruy stíná hlavu rozzuřenému býku tím, že prostě zdůrazňuje, že Guarducci nikdy nebyla přítomna v době výzkumu (1940-1949), takže nic neviděla na vlastní oči jako Ferrua.
     PB se ptá prof.Guarducci na její odezvu na zmíněný Ferruúv článek ze 3. března. Guarducci odpovídá: Zásadou jezuitů je "jeden za všechny, všichni za jednoho". Řád mu prostě uložil, aby se bránil. Dělá to narážkami, nedopovězenými větami. Když roku 1952 zemřel mons.Kaas,. nevěděl o ničem. Připustíme-li, že mu Pius XII. opravdu zakázal psát, dá se to pochopit: Ferrua ztratil jeho důvěru...
      Poctivost prof.Ferruy je známá. Kdo je tedy v pozadí? MAFFIA? A pak, Petrův hrob ve Vatikáně, a především Petrovy kosti popíral především Guarduccin důvěrný přítel A.Prandi!
      PB jde logicky až na dno za zjištěním celé pravdy. M.Guarducci volala (v 30-DNÍ) na poplach, že ve jménu falešného ekumenismu se kdosi snaží utajit ostatky! PB si klade otázku, zdali tato ekumenická starostlivost opravdu přiměla Ferruu a jeho bratry z Tovaryšstva Ježíšova k tomu, aby se během vykopávek neobjevilo ani Petrovo jméno ani Petrovy kosti? Ferrua jí sám odpovídá: Všichni, kdo mě znají, vědí, že nejsem lefébvrovec; ale v žádném případě nejsem naprosto nadšen pro Druhý vatikánský sněm. Přijímám jej jenom z poslušnosti k Církvi svaté.
     Lefébvre byl francouzský arcibiskup, který se postavil proti některým usnesením II. vatikánského koncilu, hlavně proto, že na některé nápravy měli být věřící lépe připraveni. Ferrua se nepočítal mezi podobné skalní zatvrzelce, ale ještě méně mezi ty, kdo by chtěli získávat nekatolíky i za cenu nepřípustných ústupků, pro ekumenismus?
     Záhada trvá, uzavírá PB. Avšak již během výzkumu prosakovaly narážky, že kořen záhady je spíše asi sentimenální: otec Ferrua, krásný mužský typ z Piemontu, prý velmi suše odmítal projevy sympatií tehdy překypující Toskánky Guarducci. Prandi ho prý měl prostě vyvážit. Jde ovšem o pouhé dohady - snad zlomyslné.
      Jsou však Ant.Ferrua a jeho bratři z Tovaryšstva jedinnými odpůrci Guarducci?
      Když Pavel VI. ohlásil v roce 1968, že byly nalezeny Petrovy kosti, píše honosně Guarducci, otevřel se tím pro mně úsek dlouhých a namáhavých povinností: novináři, televize, přednášky a články, doma i v cizině ale hlavně provázet k Petrovu hrobu osobnosti nejvyššího významu vědeckého a politického. Pomáhaly mi knihy "Petrův hrob", "Objevený Petr" a jiné. Pavel VI. mi žehnal. (103)
      Dne 6.srpna 1978 zemřel Pavel VI. na Castel Gandolfo. Jeho smrt zhoršila můj vztah k vedoucím svatopetrského výzkumu, a - přirozeně široce otevřela cestu odpůrcům podzemí baziliky, píše Guarducci (104). Na příkaz mons.Zaniniho mi byly odepřeny klíče, jak pro doprovod návštěv, tak pro mé studium; mons.Basso mi odpíral možnost používat archív: platí prý stejné předpisy jako pro Tajný vatikánský archív (105). Po zvolení Jana Pavla II. jsem dvakrát žádala o slyšení, poslala jsem mu své spisy o sv.Petrovi, nabídla jsem mu doprovod především ke zdi "g", ale vše bez výsledku. Když vyšla moje kniha "Katedra sv.Petra ve vědě a ve víře" (106), mons.G.B.Re mi na moji prosbu sdělil, že jediná možnost, jak předat knihu Svatému Otci, je podat mu ji, když prochází po audienci mezi věřícími. To se mi zdálo nepřijatelné. Jaký je dnešní stav věcí, možná, že se mýlím, ale mám dojem, že činnost odpůrců pronikla až k nynějšímu Veleknězi. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak to, že on, jenž má takovou starost o věci Církve, ještě nepocítil potřebu a skoro povinnost informovat se o Petrově přítomnosti v bazilice... ve staleté mramorové schránce (106).
      Jaká je odpověď? Svatý Otec se o záležitost Petrovy přítomnosti ve Vatikáně živě zajímá, ovšem činí tak bez Guarducci. A námitka, že by se po smrti Pavla VI. snad zhroutily ve Vatikáně všechny příznivé kulturní, archeologické a církevní zájmy? Rozhodně není na místě. Naopak je dnes v této věci daleko více jasno:
1. HROB APOŠTOLA PETRA byl nalezen a ověřen.
2. KOSTI APOŠTOLA PETRA, aspoň některé, musí být mezi těmi kostmi, které byly nalezeny jednak v jamce "N1", jednak na poli "P". Antropologický výzkum kostí prokazuje věk, pohlaví, a jiné znaky, ale v žádném případě jednoznačně Petrovu totožnost. Může vést jen k následujícímu postupu: kdyby zde byl, pak tedy tato kostra.
3. Mezi kostmi v mramorové schránce mohou být i kosti sv.Petra. Žádný výzkum však nemůže jednoznačně dokázat o některé z tamních kostí, že právě tato zaručeně a nezvratně pochází od sv.Petra. Ale i tak je pravda, že byl nalezen hrob i kosti.
       Po staletích, jež byla plná stavebních zásahů, byl tedy Petrův hrob znovu nalezen a zjištěn. Jako hrob je to hmotný, archeologicky ověřitelný nález. Jako Petrův byl nepřetržitě předmětem náboženské úcty. To vše je dokladem, že Petr v Římě byl, zemřel a byl pohřben. Jako apoštol byl také hlavou Římské Církve, tedy prvním římským biskupem. Na každého římského nástupce na Petrově biskupském stolci přechází Kristovo prohlášení: Ty jsi Petr, Skála, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,18).
        Každý křesťanský, přesněji a lépe řečeno: KRISTOVSKÝ ekumenismus musí vycházet z této skalní - svatý Metoděj říkával - kamenné záruky, a směřovat k této jednotě.

VII. U Svatého Petra

     PIUS XI. (1922-1939) byl první viditelný zástupce (vicarius) Ježíše Krista a nástupce apoštola Petra, kterého jsem viděl osobně a zblízka. Bylo to roku 1935, tj. 950 let od smrti sv.Metoděje (+885). Jiskérka oslav, pořádaných českými a slovenskými bohoslovci a jejich představenými v Římě, se nečekaně proměnila v neuhasitelný, sopečný výbuch Slovanů nejenom v Římě, ale v celé Církvi. K bohoslovcům jsem tehdy patřil i já, dominikán na Angelicu v Římě.
     PIA XII. (1939-1958) jsem osobně poznal v létě roku 1946, kdy jsem jako vedoucí našeho odboje a major západní zahraniční armády byl v Itálii ověřovat hroby našich padlých a popravených. Věděli jsme již od Carlo Weiricha, hrdinského vedoucího čs. odboje ve Vatikánu, že mu Pius XII. svým osobním zákrokem u Hitlera zachránil život (108). Pius XII. přijal mile naše poděkování a zároveň i prosbu o urychlení jmenování biskupů pro naši republiku, jakož i obnovení apoštolské nunciatury v Praze s nunciem Xaveriem Rittrem, kterým nám pomáhal v odboji v Itálii (1944-45). Po návratu do Prahy mi sdělil ministr Jan Masaryk, že Pius XII. splnil ihned obojí přání; že však tehdejší ministr-lidovec mons.Fr.Hála jmenování biskupů zadržel, aby se prý biskupové nevměšovali do politiky nové lidové strany. Přijetí i Pia XII. nám okamžitě vymohl tehdejší státní sekretář mons.G.B.Montini, pozdější Pavel VI.
      JANA XXIII. (1958-1963) jsem osobně neviděl. V letech 1950-1955 jsme byli v internačním středisku Želiv u Humpolce. V letech 1957-1968 jsem pracoval jako dělník na archeologickém výzkumu v oblasti Staré Město - Velehrad. Teprve v srpnu 1968 jsem se znovu dostal do Itálie.
      PAVEL VI. (1963-1978) nás přijal, úplně mimo program, jednu sobotu dopoledne na začátku roku 1969, a to s jedním autobusovým zájezdem z Moravy. Setkání bylo dojemné. Vyvrcholilo darováním láhve slivovice papežovi, přes všechny zděšené posunky vzadu stojícího monsiňora.
      Nač je to hlavně?, tázal se papež. A já: Proti úzkostem srdce a temnotě v hlavě, Svatosti. On na to: To právě potřebuji. A podržel si láhev v ruce.
      Rok 1969 byl jedenáctistým výročím smrti sv. Cyrila v Římě. Oslavy byly velkolepé; také proto, že irský dominikán z římského kláštera sv.Klimenta, otec Leonard-Eugene Boyle, dnes prefekt Vatikánské knihovny, našel část ostatků sv.Cyrila. Byl jsem jmenován do přípravného výboru oslav. Bylo to mimo jiné proto, že moje nucená účast během jedenácti let na archeologickém výzkumu Velké Moravy mi umožnila poznatky, o nichž na Západě neměli tušení. Tak vznikaly mé četné články o cyrilo-metodějském odkazu, uveřejňované převážně v "OSSERVATORE ROMANO" (109). Jejich archeologická novost mi otevřela cestu také k archeologickému výzkumu pod bazilikou Sv.Petra.

1. Podzemí baziliky

      Arcibiskup Lino Zanini, pověřený vedením stavebních úprav a archeologického výzkumu v bazilice Sv.Petra, měl za osobního sekretáře otce Michela Basso. Ten současně studoval na dominikánské univerzitě sv.Tomáše (Angelicum) a připravoval se pod mým vedením k doktorátu z křesťanské archeologie.
     Po náhlé smrti mons. Kaase (+1952) se pokračování výzkumu plně ocitlo v rukou prof.M.Guarducci a A.Prandi. Po smrti Pavla VI. se mons. Zanini radil se mnou, jak zachránit další výzkum, aby se jeho průběh i výsledky nedostaly do vlivu neodborného vedení nebo mimocírkevních (popř.i proticírkevních) kruhů. Napsal jsem svůj návrh přímo nejvyšší správě baziliky, jíž předsedal kardinál Paolo Marelia:

                                                                                                        Angelicum, 29.srpna 1978.
      Eminence,
     při mých častých návštěvách v Nekropoli pod svatopetrskou bazilikou, kam vodím pravidelně studenty křesťanské archeologie z univerzity Angelicum, je mi denně jasnější, že je nutné, aby na výzkumu byl trvale přítomen stále nějaký kněz, odpovědný a odborně vzdělaný.
    Jako vhodného bych si dovolil označit otce Michela Bassa, našeho studenta, velmi nadaného, opravdu kněžského ducha, hluboce připraveného teologicky o archeologicky. Během pěti let jsem u něho shledal opravdovost ve studiu, vytrvalost v hledání, zájem o dobro duší, lásku k Církvi a věrnost Hlavě Církve. Z tohoto důvodu myslím, že může prokázat užitečné služby Církvi.
    Proto si dovoluji ho uctivě doporučit, aby byl přijat jako trvale zaměstnaný Svatou Stolicí pro archeologický obor, a to výslovně pro Vatikánskou Nekropoli.

Nejdůst.Eminenci

                           S hlubokou úctou a vděčností již předem
                                                                    Kard.P.Marellovi Jiří Maria Veselý OP Dominikán

Odpověď přišla po prázdninách, a byla příznivá:

                                                                                                       Vatikán, 13. listopadu 1978.
      Důstojný Otče,
      vyjadřuji Vám své díky za dopis z 29.srpna. Dal jsem prozkoumat celý případ, a jsem spokojen, že mohu schválit řešení, které jste navrhnul a tak zaručit vědeckým pracovníkům ve Vatikánské Nekropoli studijní možnosti historicko-archeologické. Kněz Vámi navrhovaný má všechny kněžské i vědecké předpoklady. Děkuji Vám za Váš zájem a připojuji projev i mé úcty k Vám.