Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl první: POJEM TEOLOGIE
 
Část VII: Teologie a duchovní život
 
 
§ 1 POJEM DUCHOVNÍHO ŽIVOTA
Duchovní život (lat. vita spiritualis) lze chápat v užším a širším slova smyslu. V širším slova smyslu se tímto termínem označuje činnost člověka, který myslí a duchovně miluje. V tomto smyslu je duchovní život protikladem života hmotného neboli tělesného. V češtině pro něho můžeme někdy užívat termín duchový.
V užším slova smyslu označuje termín duchovní život život nadpřirozený, tj. život každé duše ve stavu milosti posvěcující. V tomto smyslu je duchovní život protikladem života čistě přirozeného.
V nejužším a vlastním smyslu označuje výraz duchovní život nadpřirozený život ve stavu milosti prožívaný plnějším a intenzivnějším způsobem, a to se vším, co tento intenzivnější způsob prožívání s sebou obnáší (modlitba, přijímání svátostí, boj s hříchem, úsilí o ctnosti). Pokud budeme nyní hovořit o vztahu mezi teologií a duchovním životem, budeme o duchovním životě hovořit v tomto nejužším a vlastním slova smyslu.
 
 
§ 2 HARMONIE MEZI TEOLOGIÍ A DUCHOVNÍM ŽIVOTEM
 
Na první pohled se může zdát, že teologie a duchovní život spolu příliš nesouvisejí, neboť teologie je intelektuální, rozumovou činností, zatímco duchovní život je spíše záležitostí vůle a citů.    Už obecně však existuje úzké sepětí mezi rozumem a poznáním na jedné straně a vůlí a láskou na straně druhé. Nemohu něco chtít, milovat, dokud to nejprve nepoznám. Na druhé straně při poznání chci poznávat, miluji poznání, vidím poznání jako dobro, takže láska je jakýmsi motorem poznání.
To, co se týká obecně rozumu a vůle, poznání a lásky, se pak projevuje i v samotné víře. Říkali jsme si už, že víra je sice souhlasem rozumu s tím, co Bůh zjevil, avšak rozum souhlasí proto, že mu to přikázala vůle, pohnutá k tomu Boží milostí. A vůle přikazuje rozumu, aby souhlasil, protože miluje Boží zjevenou pravdu jako své dobro, jako svou blaženost.
Navíc už i v lidské víře, když my poznáváme něco ne pro vnitřní pravdivost věci, nýbrž      pro autoritu svědka, platí, že důvěřujeme tomuto svědku a že se mu do určité míry odevzdáváme.    A to, co platí v míře relativní ve víře lidské, platí pak v míře absolutní ve víře božské, protože zde je svědkem samotný Bůh. Písmo sv. nám tak jasně ukazuje, že víra v Boha ustavuje s Bohem intimní vztah důvěry a odevzdanosti. Klasicky se rozlišuje mezi credere Deum (věřit v Boha), credere Deo (věřit Bohu) a credere in Deum (věřit do Boha), kdy se tímto posledním vyjádřením vyjadřuje bezvýhradná odevzdanost celé lidské osoby Bohu, který se zjevuje.
Z toho, co jsme si nyní říkali, jasně vyplývá nutnost lásky k víře v plném slova smyslu. Jen víra doprovázená láskou je tím, co sv. apoštol Jakub nazývá “živou vírou” a scholastikové fides formata  (formovanou vírou), zatímco víra bez lásky je podle sv. Jakuba “mrtvou vírou”  a podle scholastiků fides informis (beztvarou vírou). Křesťanská víra je tudíž formálně rozumovou činností (souhlasem rozumu), ale není chladnou činností, nýbrž rozumovou činností, proniknutou láskou.        V této souvislosti můžeme připomenout krásné označení druhé božské osoby čili Slova od             sv. Tomáše Akvinského: “Slovo vydechující lásku” (“Verbum spirans amoris”), totiž Ducha Sv. jakožto nestvořenou Lásku.
Pokud láska, která je duší duchovního života, nutně provází víru v plném slova smyslu, plyne z toho, že musí doprovázet také víru, když usiluje o hlubší vědecké proniknutí do toho, v co věří, že tedy musí doprovázet teologii. Na druhé straně duchovní život je životem podle víry, tedy životem, který předpokládá poznání pravd víry a z něho vychází: poznání, které se děje hlubším a vědeckým způsobem v teologii. Vidíme tedy, že mezi teologií a duchovním životem není sice na jedné straně totožnost, ale na druhé straně ani různost, nýbrž harmonie čili soulad věcí odlišných.
Vzájemnou harmonii a potřebu teologie a duchovního život potvrzují i dějiny, neboť období, kdy kvetla zdravá teologie, byla obdobími, kdy zároveň kvetla zdravá mystika. Můžeme to říci i naopak : období, kdy prospívala mystika, byla obdobími, kdy prospívala i teologie. Můžeme zde vzpomenout už starověké církevní Otce, kteří byli zároveň velikými světci a velikými učiteli. Můžeme dále připomenout třinácté stol., zlatou dobu scholastiky, jejíž nejhlubší myslitelé (sv. Bonaventura,   sv. Albert Veliký, sv. Tomáš Akv. ) byli zároveň lidmi svatého života. Další krásný příklad nám poskytuje zlaté století ve Španělsku, tj. šestnácté a částečně i sedmnácté stol. , které vydalo plody svatosti a mystiky (sv. Terezie Ježíšova, sv. Jan od Kříže ) a zároveň plody hluboké teologické reflexe (Francisco de Vittoria, Domingo Báñez, Francisco Suarez aj.). Naopak období, kdy upadla teologie, byla zároveň obdobími úpadku mystiky a naopak. Tak čtrnácté a patnácté stol. bylo dobou, kdy teologií ovládl a narušil nominalismus a kdy v duchovním životě tzv. devotio moderna sice vydalo výborné plody (Následování Krista), avšak nezdravě odmítalo spekulativní poznání.
Teolog tedy nemůže ani nerozvíjet svůj osobní vztah k Bohu, ani zavřít knihy a přestat studovat. V tomto smyslu se příhodně říká, že dvěma očima kněze jsou a mají být pietas et scientia (zbožnost a věda). 
Vztah mezi teologií a duchovním životem je oboustranný. Je zde na jedné straně vztah teologie k duchovnímu životu , který můžeme shrnout do výrazu pietas theologica (teologická zbožnost). Na druhé straně je zde pak vztah duchovního života k teologii, který můžeme shrnout     do výrazu theologia pia (zbožná teologie).     
 
 
§ 3 VZTAH TEOLOGIE K DUCHOVNÍMU ŽIVOTU: pietas theologica
 
Vztah teologie k duchovnímu životu odpovídá tomu, že člověk nemůže milovat to, co nezná.
Už samo studium teologie, pokud je konáno vážně, je do určité míry asketickým cvičením. Konstituce dominikánského řádu se v tomto smyslu vyjadřují: “Ustavičné studium žíví kontemplaci a napomáhá plnění evangelních rad s jasnou věrností. Pro vytrvalost a strohost je jednou z forem askese a také znamenitou observancí...” (LCO, čl. 83).
Sama církev se vyjádřila proti podceňování teologie vzhledem k duchovnímu životu. Když papež Innocent XI. odsoudil v roce 1687 mnohá tvrzení kvietisty Miguela de Molinos, odsoudil také jako opovážlivé následující tvrzení: “teolog má menší dispozici ke kontemplativnímu stavu než člověk prostý” (DS 2264).
Teologie chrání duchov. život před dvěma scestími: před scestím subjektivismu                     a před scestím partikularismu. Subjektivismus, který se nazývá také sentimentalismus, se projevuje tím, že ve zbožnosti převažuje citové zaměření spíše přirozeného původu bez solidního základu pravdy. Je to tedy jakýsi prchavý cit, ale ne pravá láska k Bohu a k bližnímu. Partikularismus je pak přílišný vliv, který vyvíjejí v duchov. životě některé jednotlivé myšlenky, módní v určité době, jejichž lesk však brzy vyhasne. Partikularismem můžeme také označit přílišné zaměření na jednotlivé detaily v duchov. životě.
Studium zdravé teologie nás tedy může uchránit před tímto subjektivismem a partikularismem v duchov. životě a dát mu objektivní a universální ráz: objektivní ráz v tom smyslu, že studium teologie působí, že se duchov. život nezakládá na prvním místě na citech, ale na solidním a pevném základě božské pravdy; univerzální ráz v tom smyslu, že působí, že se duchovní život nezakládá       na určitých módních idejích, ale na tom, co církev vždy a všude učila a učí, a také to, že neulpívá     na detailech, ale vidí vše v náležitém celku. Studium teologie nám tudíž může pomoci k tomu, aby se náš duchovní život zakládal na pravdě, a to na celé pravdě.
Ochrannou úlohu před subjektivismem plní teologie i ve vyšších mystických stavech, kdy je kritériem toho, zda určitá mystika je pravá či falešná.
Zvláštní důležitost má pro duchov. život poznání mysticko-asketické neboli duchovní teologie, která je jednou z teologických disciplín a jakousi teorií duchovního života: i v duchovním životě platí, že dobrá praxe předpokládá dobou teorii.
    
 
§ 4 VZTAH DUCHOVNÍHO ŽIVOTA K TEOLOGII: theologia pia
 
Vztah duchovního života k teologii odpovídá tomu, že láska je motorem poznání.
Papež Jan Pavel II. ve své promluvě k profesorům a studentům papežských univerzit v Římě 21. 10. 1980 řekl “V teologickém bádání má základní důležitost modlitba, chápaná jako denní činnost a jako duch víry a kontemplace, která má dospět k tomu, aby byla obvyklým stavem   v životě křesťanského badatele. Toto je jisté: pravda Páně se studuje se skloněnou hlavou, vyučuje a káže se překypující duší, která ji věří, miluje a žije.”
Tato slova Sv. Otce vyjadřují staletou zkušenost a tradici Církve. Můžeme v tomto směru citovat např. sv. Bonaventuru, který ve svém dílku Itinerarium mentis in Deum píše: “Nikdo ať si nemyslí, že mu stačí četba bez posvěcení, uvažování bez oddanosti, bádání bez obdivu, rozvážnost bez nadšení, píle bez zbožnosti, vědění bez lásky, nadání bez pokory, horlivost     bez Boží milosti, zření bez moudrosti vdechnuté Bohem.”
Můžeme vidět, jak už při samotném studiu teologie duchov. život brání dvěma extrémům, kterým je na jedné straně lenost (pigritia) a na druhé straně zvědavost (curiositas), tj. nezřízená, neuspořádaná touha po poznání, a jak vede k zlatému středu mezi těmito dvěma extrémy, kterým je ctnost zvídavosti (studiositas). Tato ctnost zvídavosti přemáhá lenost, krotí zvědavost a vede           k náležitému a uspořádanému studiu, co se týká jeho obsahu, způsobu, doby, místa a zvláště duchov. cíle, kterým má být hlubší poznání Boha a spása duší.
Duchov. život dále dodává teologii život, to, že se stává skutečně sapida scientia (chutnou, lahodnou vědou). Znovu zde zdůrazňujeme nauku o soupřirozenosti (connaturalitas), o které jsme se již zmiňovali v rámci pojednání o mystické moudrosti. Tato soupřirozenost působí, že předmět svého studia, tj. Boha samotného a božské pravdy, nejenom poznáváme, ale získáváme k nim stále důvěrnější vztah, až je zakoušíme. Jak jsme si už říkali, soupřirozenost vychází z lásky, kdy tato láska působí, že rozum překračuje své hranice a dosahuje vyššího stupně poznání. Středověký cisterciácký mystik Vilém od sv. Theodorika (Saint-Thierry) v tomto smyslu říká : “Amor ipse intellectus” (“Samotná láska je chápáním/poznáním”). Můžeme tu vidět jistou obdobu v pozemských věcech: když např. manželé spolu dlouho žijí nebo přátelé se často setkávají, získávají časem jeden o druhém poznání, které je zkušenostní a jež by jiným způsobem získat nemohli.
Tak duchov. život působí, že se příliš nezastavujeme jen u samotných dogmatických formulací, u jejich pojmových rozborů a u závěrů, které z nich vyvozujeme, nýbrž pronikáme           až k samotnému tajemství víry, které tyto formulace vyjadřují, toto tajemství zakoušíme a prožíváme. Sv. Tomáš Akv. v tomto smyslu učí : “Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti.” ( “Actus autem credentis non terminatur ad enuntiabile, sed ad rem.” ST II-II, q. 1, a. 2, ad 2. Cit. in KKC, čl. 170).
Z toho, co jsme si říkali, je také patrné, proč duchovní život je zárukou pravověrnosti, ortodoxie v nauce, zatímco opuštění duchov. života je často cestou k otevření se různým scestným naukám, jak to dosvědčuje také životní zkušenost. Sv. Tomáš ve svém komentáři k prvnímu listu Timoteovi píše: “Pozoruj, že odklon od lásky je příčinou falešné nauky, neboť ti, kdo nemilují lásku, upadají do lži... Podobně je tomu i s těmi, kdo opouštějí čistotu srdce. Když totiž mají srdce poskvrněné vášněmi, soudí podle přilnutí k nim a ne podle Boha. Podobně je tomu také s těmi, kdo mají špatné svědomí, neboť nemohou spočinout v pravdě. Odtud pak plyne,            že hledají věci nepravdivé, aby v nich spočinuli” (In I Timot. ,c. 1, lect. 3).
Ukončeme naši úvahu o vztahu duchov. života k teologii a vůbec celou část o teologii            a duchov. životě slovy velkého teologa kard. Yvesa M. J. Congara: “Nejvyšší teologií je doxologie. (čili vzdávání slávy)... Doxologie předjímá eschatologické společenství, v němž bude pouze chvála.” Pak Otec Congar cituje slova modlitby sv. Augustina: “Když dosáhneme Tebe, ustanou ona mnohá slova, která říkáme, aniž bychom Tě dosáhli.”
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tornado, earchquakes?! No, it is XEvil.

(MashaADurn, 12. 12. 2017 20:30)

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.

 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2019 >>