Část IV: Teologie a víra
POUŽITÁ LITERATURA:
Dokumenty II. vatikánského koncilu. Přel. pracovní skupina pod vedením O. Mádra. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. Katechismus katolické církve. Přel. J. Koláček. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, č. 142-184, s. 51-60 [dále KKC].
SANCTUS THOMAS AQUINAS. Summa theologiae. Ed. altera. Cinisello Balsamo (Milano): Edizioni Paoline, 1988 [dále: S. Th.].
ARTIGAS, M. Introducción a la Filosofía. 4.a ed. Pamplona: EUNSA, 1995, 3.a parte. I. La teología como ciencia, s. 101-109. ILLANES MAESTRE, J.L. La sabiduría teológica. In ID. Sobre el saber teológico. Madrid: Rialp, 1978, s. 17-67. ID. Teología. I. Naturaleza de la Teología. In Gran Enciclopedia Rialp. Madrid: Rialp, 1975, tomo XXII, s. 232-242. MERKELBACH, B.H. Summa theologiae moralis ad mentem D. Thomae et ad normam iuris novi. 3.a ed. Parisiis: Desclée de Brouwer et soc., 1938, I. De principiis. Tractatus De fide divina, s. 509-617.
§ 1 POJEM VÍRY
1/ VÍRA OBECNĚ
S vírou se setkáváme nejenom v oblasti náboženské, ale také v běžném životě, kde - můžeme říci - je nejrozšířenějším způsobem poznání. Obecně můžeme víru definovat jako dobrovolný souhlas rozumu pro pouhou autoritu nebo svědectví druhého. Je-li tato autorita lidská, mluvíme o lidské víře; je-li tato autorita božská, hovoříme o víře božské.
Srovnáme-li víru s vědou, vidíme, že věda poznává určitou věc z její příčiny (poznávám, že X je Y, protože vím, proč X je Y), zatímco víra poznává určitou věc z autority či svědectví druhého (poznávám, že X je Y, protože věřím někomu druhému, kdo mi říká, že X je Y).
2/ DEFINICE BOŽSKÉ VÍRY
Poté, co jsme se krátce zastavili u toho, co víra znamená obecně, budeme se již věnovat samotné božské víře, která je také zvána teologální vírou, a to přesněji její definici v listu Židům a podle I. vatikánského koncilu a rozboru jejího úkonu.
a/ Definice víry v listu Židům
Písmo svaté pojednává velmi často o víře. Na jednom jeho místě se však můžeme dokonce setkat s tím, co lze označit za definici víry: je to Žid 11,1. Autor tohoto listu tam píše: "Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme."
Tato slova jsou pravou definicí víry, neboť se jimi božská víra vymezuje a odlišuje vzhledem k jiným typům lidského poznání. Tak slovy "podstata toho, v co doufáme", která ukazují na to, že víra je pevným a jistým podkladem naší naděje v dosažení věčné blaženosti v nebi, se božská víra odlišuje od pouhé lidské víry, protože touto lidskou vírou nesměřujeme k doufané věčné blaženosti. Slovem "přesvědčení" se božská víra odlišuje od pouhého mínění, domněnky či pochybnosti, neboť jimi náš rozum nepřilne ani plně, ani pevně k nějaké pravdě, zatímco u víry se jedná o toto plné a jisté přilnutí k pravdě. Nakonec slovy "o věcech, které nevidíme" se božská víra odlišuje od vědy, která je sice plným a jistým přilnutí k pravdě, avšak k pravdě, která je našemu rozumu zjevná čili evidentní; oproti tomu u víry se jedná o plné a jisté přilnutí k pravdě, kterou nevidíme ani smysly, ani svým rozumem, a kterou přijímáme jedině pro Boží autoritu.
b/ Definice víry podle I. vatikánského koncilu
Z právě uvedené a rozebrané definice v listě Židům vychází ve své definici božské víry I. vatikánský koncil. Nacházíme ji v třetí kapitole jeho věroučné konstituce o katolické víře Dei Filius: "O této pak víře, která je počátkem lidské spásy, Církev katolická vyznává, že je to nadpřirozená ctnost, kterou z vnuknutí a s přispěním Boží milosti věříme, že je pravda to, co Bůh zjevil, a to nikoliv pro vnitřní pravdivost věcí, poznanou přirozeným světlem rozumu, nýbrž pro autoritu samotného zjevujícího Boha, který nemůže být oklamán ani klamat." ("Hanc vero fidem, quae humanae salutis initium est, Ecclesia catholica profitetur, virtutem esse supernaturalem, qua, Dei aspirante et adiuvante gratia, ab eo revelata vera esse credimus, non propter intrinsecam rerum veritatem naturali rationis lumine perspectam, sed propter auctoritatem ipsius Dei revelantis, qui nec falli nec fallere potest.")[1]
Tato definice udává rod, k němuž víra náleží: to, že je "nadpřirozenou ctností" ("virtus supernaturalis"), tedy jednou z nadpřirozených, neboli vlitých ctností - vedle naděje, lásky a vlitých mravních ctností.
Je zde dále vymezen vlastní úkon ctnosti víry, kterým se odlišuje od ostatních ctností, a to slovy "věříme, že je pravda" ("vera esse credimus").
Je tu dále definován předmět víry, tedy to, v co věříme: je jím "to, co Bůh zjevil" ("revelata a Deo").
Máme zde také udán motiv víry čili to, proč věříme. O tomto motivu víry se nejprve hovoří negativně, kdy se říká, že věříme "nikoliv pro vnitřní pravdivost věcí, poznanou přirozeným světlem rozumu" ("non propter intrinsecam rerum veritatem naturali rationis lumine perspectam"), a pak se o něm mluví pozitivně, kdy se vyhlašuje, že věříme "pro autoritu samotného zjevujícího Boha, který nemůže být oklamán ani klamat" ("propter auctoritatem ipsius Dei revelantis, qui nec falli nec fallere potest").
Konečně definice I. vatikánského koncilu zahrnuje i příčinu víry, když učí, že věříme "z vnuknutí a s přispěním Boží milosti" ("Dei aspirante et adiuvante gratia"). Milost Boží, která "vnuknutím" předchází naši víru a "přispěním" ji neustále doprovází, je tak její hlavní příčinou.
3/ ROZBOR ÚKONU BOŽSKÉ VÍRY
Zatím jsme hovořili o božské víře jako o ctnosti (habitus). Nyní se ještě budeme krátce zabývat rozborem jejího úkonu (actus). Sv. Tomáš Akvinský o něm píše stručně a jasně: "Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s božskou pravdou."[2] V úkonu víry se tedy sbíhají tři činitelé: jeden božský a dva lidské. Lidskými činiteli víry jsou lidský rozum, který souhlasí s božskou pravdou, a lidská svobodná vůle, jež nařizuje rozumu, aby souhlasil s božskou pravdou. Božským činitelem je výše zmiňovaná Boží milost, která vnitřně hýbe svobodnou lidskou vůli k tomu, aby nařídila lidskému rozumu souhlas s božskou pravdou.
§ 2 SROVNÁNÍ MEZI VÍROU A TEOLOGIÍ
Mezi vírou a teologií není totožnost: víra není teologií a teologie není vírou. Na druhé straně není však mezi nimi oddělenost, nýbrž velmi blízká příbuznost a propojenost, která je krátce vyjádřena tím, že teologie je nazývána vědou víry (scientia fidei).
Víru a teologii jsme již trochu srovnávali, když jsme hovořili o věcné definici teologie. Tehdy jsme si říkali, že se víra a teologie shodují ve svém materiálním předmětu, kterým je Bůh a jeho stvoření, a ve svém formálním předmětu quod, jímž je Bůh z hlediska svého božství (Deus sub ratione Deitatis). V citované definici víry podle I. vatikánského koncilu se mluví o tom, že předmětem naší víry - bez rozlišení na předmět materiální a formální quod - je "to, co Bůh zjevil" ("revelata a Deo"). Není zde rozpor s tím, co jsme si říkali o něco výše, neboť obsahem toho, co Bůh zjevil, je Bůh sám a jeho stvoření (materiální předmět), nahlížení ze zorného úhlu samotného Boha (formální předmět quod): díváme se na Boha jako na Boha (a ne jako na nejvyšší jsoucno, jak je tomu v případě filozofické teologie) a hledíme na všechno ostatní, co není přímo Bůh, z hlediska Božího.
Již jsme si také říkali, že, jestliže se víra a teologie shodují ve svém materiálním předmětu a formálním předmětu quod, odlišují se pak ve svém formálním předmětu quo, jímž je v případě víry formální zjevení, tedy to, co Bůh přímo zjevil, a v případě teologie virtuální zjevení, tedy to, co je ve formálním zjevení zavinutě, implicitně, obsaženo a co z něho můžeme rozumovým usuzováním vyvodit. V definici víry podle I. vatikánského koncilu se říká, že formálním předmětem quo víry, neboli jejím motivem je "autorita samotného zjevující Boha, který nemůže být oklamán ani klamat" ("auctoritas ipsius Dei revelantis, qui nec falli nec fallere potest"). Na základě toho můžeme upřesnit, že vposledku formálním předmětem quo víry není formální zjevení chápané pasivně čili objektivně, tj. různé vnější hlasy, obrazy, dějinné události apod., jejichž prostřednictvím Bůh odhaluje sám sebe a jichž užívá při svém zjevení, nýbrž je jím formální zjevení chápané aktivně, tj. Bůh sám, který se zjevuje a odhaluje. Opírá-li se víra takto výlučně o autoritu Boží, v případě teologie s jejím virtuálním zjevením tomu tak není: u ní se jedná o autoritu Boží a zároveň o autoritu lidského rozumu. Z toho samozřejmě plyne, že autorita víry je vyšší než autorita teologie, a že tedy teologie musí být podřízena víře.
Víra a teologie se tedy odlišují v tom, že formálním předmětem quo první je formální zjevení a týmž předmětem druhé virtuální zjevení. Jiným způsobem můžeme také říci, že víra se zabývá Božími zjevenými pravdami jako věřitelnými (ut credibilia), zatímco teologie se jimi zabývá jako poznatelnými (ut intelligibilia): víra se tudíž zabývá Božími zjevenými pravdami z perspektivy souhlasu našeho rozumu s nimi, zatímco teologie z perspektivy jejich hlubšího poznání a chápání.
§ 3 NUTNOST VÍRY PRO TEOLOGII
O něco výše jsme si říkali, že teologie musí být podřízena víře, jak to ostatně vyplývá i z jejího statutu vědy víry (scientia fidei). Víra je tak pro teologii něčím zcela nutným: "víra je počátkem, základem a pravidlem teologie."[3] Proto nějaké tvrzení, které by bylo v rozporu s vírou, nemůže být uznáno za teologické, i kdyby bylo navenek oděno do krásného teologického hávu, do teologické formy. Toto tvrzení by nebylo pouze mravním hříchem, ale i přímo vědeckým prohřeškem, neboť teologie jako věda vychází z pravd víry jako ze svých principů (jsou premisou minor v klasickém teologickém sylogismu).
Právě jsme mluvili o tom, že "víra je počátkem, základem a pravidlem teologie". Můžeme také obdobně říci, že víra předchází, provází a následuje teologii. To vyjádřil výstižně papež Pavel VI., když ve svém proslovu na Mezinárodním kongresu o teologii II. vatikánského koncilu, který měl 1. října 1966, řekl, že teologické bádání se děje z víry (ex fide), ve víře (in fide) a směrem k víře (ad fidem).[4] Víra předchází teologii čili teologie vychází z víry (ex fide), neboť vychází z pravd víry jako ze svých principů. Víra provází teologii čili teologie se uskutečňuje ve víře (in fide), protože teolog během samotného teologického zkoumání nepřestává a nemůže přestat věřit: zároveň věří a zároveň svým rozumem zkoumá to, v co věří. Víra následuje teologii čili teologie směřuje k víře (ad fidem), protože vede k větší jasnosti v poznání pravd víry.
Závislost teologie na víře je zcela základní a konstitutivní: teologie stojí a padá s vírou. Z toho plyne, že odmítání víry nebo pochybování o ní činí teologickou práci nemožnou a nesmyslnou. Ten, kdo by odmítal víru nebo o ní dobrovolně pochyboval a přitom by chtěl teologicky bádat, by se pohyboval ve vzduchoprázdnu: jednalo by se o jakousi pouhou hru se slovy bez obsahu a předmětu. Teolog tedy musí věřit Bohu a v Boha, být mu vděčný za dar víry a pečovat o jeho uchování a rozmnožení. To ukazuje na to, že jeho víra musí být živá a utvářet jeho život, jak si na to ještě poukážeme, když budeme hovořit o vzájemném blahodárném vlivu mezi teologií a duchovním životem.
Práci teologa, kdy se snaží o jakési pochopení pravd víry a vyvozuje z nich konkluze, nelze také vzhledem k víře chápat jako jakýsi odstředivý duchovní pohyb, jako stále větší vzdalování se od víry, ale naopak jako jakýsi dostředivý duchovní pohyb, jako stále hlubší pronikání do jádra víry.[5]
Z právě probrané nutnosti víry pro teologii vyplývá i nutnost věrnosti a poslušnosti teologa vůči magisteriu čili učitelskému úřadu Církve, neboť víra je naší odpovědí na Boží zjevení a magisterium je z Božího ustanovení tím, kdo stojí mezi námi na straně jedné a Božím zjevením na straně druhé: vždyť učitelský úřad Církve "z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha."[6] Proto Pavel VI. v tom již zmiňovaném proslovu podtrhl, že teologie je vnitrocírkevní, intraeklesiální, záležitostí, která se neuskutečňuje mimo rámec Církve, ale uvnitř Církve: řekl, že, jestliže se teologie děje ex fide, in fide a ad fidem, plyne z toho nutně, že se vychází z Církve (ex Ecclesia), realizuje se v Církvi (in Ecclesia) a směřuje k Církvi (ad Ecclesiam), k jejímu budování.[7] Podobně se vyjadřuje i papež Jan Pavel II. ve svém proslovu k teologům v Salamance, který pronesl 1. listopadu 1982: “Podstatné spojení teologie s vírou, která je založena na Kristu a zaměřena na něj, osvětluje se vší jasností pouto teologie s Církví a jejím učitelským úřadem. Nemůžeme věřit v Krista, aniž bychom nevěřili v Církev, Kristovo Tělo; a nemůžeme věřit katolickou vírou v Církev, aniž bychom nevěřili v její nezbytný učitelský úřad… Proto učitelský úřad Církve není instancí, která by byla pro teologii cizí, nýbrž je pro ni vnitřní a podstatný. Jestliže teolog je především a svým kořenem věřícím, a jestliže jeho křesťanská víra je vírou v Církev a její učitelský úřad, pak jeho teologická práce nemůže o to méně nezůstat vázána na jeho církevní víru, jejímž autentickým a zavazujícím vykladačem je učitelský úřad Církve.”[8]
[2] "… credere est actus intellectus assentientis veritati divinae ex imperio voluntatis a Deo motae per gratiam." S. Th. II-II, q. 2, a. 9, c. Cit. in: KKC, č. 155, s. 54.
[3] ARTIGAS, Introducción, s. 105.
[4] Srv. AAS, 1966, vol. 58, s. 890-895.
[5] Srv. ILLANES MAESTRE, La sabiduría, s. 66.
[6] II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce Dei verbum, č. 10.
[7] Srv. AAS, 1966, vol. 58, s. 890-895.
[8] Cit. in ARTIGAS, Introducción, s. 105.
buy cialis online afhsdbcBrepleaywtm
(ovevaloh, 31. 5. 2021 2:06)