Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

Navečer prvního dne v týdnu… - Stejná slova jsme už přece slyšeli na 2. velikonoční neděli – na závěr Velikonočního oktávu, který Církev prožívá jako jeden jediný velký den na oslovu Pánova zmrtvýchvstání. Dnes, po více jak 40 dnech, nás liturgie pozývá prožívat první den v týdnu znovu. Proč? Určitě ne proto, abychom spokojeně podřimovali za zavřenými dveřmi, protože všechno je v pořádku, ale proto, že Duch vzkříšeného Krista dělá ze života Kristových učeníků jeden jediný velký první den v týdnu. Náš život je neustálým dnem, protože jeho světlem, které nezhasíná, je sám vzkříšený Kristus. Je prvním dnem v týdnu, protože máme být světlem pro druhé – v první den stvoření totiž Stvořitel řekl: „Buď světlo!“ (Gen 1,3). A Ježíš přece jasně hovoří: „Jako Otec poslal ne, tak i já posílám vás.“
Toto je vážné poslání a ne informace typu: „Můžete pokojně vycházet z domu, žádný malér vám nehrozí.“ Dokážeme se opravdu z tohoto poslání radovat jako učedníci, kteří se zaradovali, když viděli Pána? Nebo se nejspíš tváříme, jako bychom žebrali u svých kolegů, sousedů, přátel a známých o odpuštění za to, že jsme ještě křesťané?

 

 
 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2019 >>